2022/23
Sezona 48:
Blízkost

Srpen 2022

Ahoj,

pro novou 48. sezonu jsme v HaDivadle zvolili téma Blízkost. Proto jsme se mimo jiné rozhodli pojmout i náš úvodní text k letošní sezoně ne jako manifest, ale jako pohodovější oslovení blízkých přátel, za které vás, naše diváky, považujeme. Naší výchozí motivací k tématu Blízkost je snaha přiblížit se sobě navzájem. A to jak uvnitř vztahů v našem divadle, tak i ve vztahu k vám – našim divákům.

Blízkost, schopnost empatie, vzájemné pomoci a spolupráce totiž budou podle nás klíčovými vlastnostmi pro zvládání čím dál tím turbuletnějších časů naplněných množícími se krizemi všude kolem nás. Ovšem nechceme se ochudit ani o metaforičtější čtení tohoto pojmu. V první řadě se nám ve slově „blízkost“ odráží naše nově prožívaná blízkost s Ukrajinou, která vyvstala po ruské agresi. Kontext východní Evropy, který jsme v porevoluční perspektivě možná vnímali, nebo toužili vnímat, jako vzdálený, je najednou mnohem blíž. V přípravách letošní sezony jsme na začátku cítili nutnost dovzdělávat se a načítat zejména současné ukrajinské texty, protože jsme si říkali, že předsudky, které v naší společnosti odsouvají Ukrajince a Ukrajinky často do pozice nekvalifikovaných pracujících, mnohdy i v nevýhodných podmínkách, se týkají i nás. Odrážejí se třeba ve skutečnosti, že jsme nikdy doposud nevnímali ukrajinskou literaturu jako relevantní literární region pro hledání titulů v připravovaných sezonách. Spolu s tímto výchozím úkolem jsme se na začátku našich příprav rozhodli hledat vedle ukrajinského i ruský text, který by dokládal, že i v totalitních režimech žijí lidé přemýšlející svobodně. Nakonec, po dlouhých diskuzích, jsme usoudili, že vytvoření rovnováhy – jeden ukrajinský a jeden ruský text – je umělé. Současná situace není rovnovážná, ale velmi vychýlená a na ruské texty teď zkrátka podle nás není prostor. Toto dilema jsme vyřešili rozhodnutím zpracovat naše debaty a morální polemiky o ruské literatuře autorsky. Věnovat se více lokální pozici a vztahu české a ruské kultury dnes.

Zmíněné motivy jsou látkou pro vznikající autorský text s názvem Humanismus 2022 uměleckého šéfa Ivana Buraje a Bohdana Karáska, kteří autorsky zpracovali už téma klimatické krize v předloňské inscenaci Naši. Bohdan Karásek je zejména filmovým autorem a jeho filmy (nejznámější Karel, já a ty z roku 2019) jsou charakteristické svým civilním projevem a realismem dialogů – to se inspirativně propojuje s naší snahou rozvíjet v HaDivadle práci s přirozenou intimitou studiového divadla, kdy je právě blízkost mezi hercem a diváky podobná důvěrné blízkosti filmové kamery. Tentokrát nás inscenace Humanismus 2022 zavede na dovolenou bývalých spolužáků z divadelní školy, z oborů režie, dramaturgie a produkce, kteří ji tráví v Benátkách. Ve městě na vodě, městě, kde se potkávají vrcholy a ideály západní kultury s mořem a bahenatým proudem. Hlavní postavy v bytě pronajatém přes Airbnb diskutují o etických úkolech současného umění, o ruské kultuře a o tom, jestli je v pořádku bojkotovat v současné situaci ruské texty. Jedna z postav, režisér, chce v následující divadelní sezoně uvést text Vodoznaky od ruského nobelisty Josifa Brodského, o Benátkách a o relativitě smyslu. Snaží se tak obhájit otevřené vědomí, které překonává strany válečného konfliktu. Je však možné zachovat si dnes ve své tvorbě, ale i životních postojích, politickou neutralitu a totální otevřenost? Naši hrdinové se zaplétají do otázek o tom, jaké jsou souvislosti mezi upřímností v uměleckém díle a upřímností v osobním životě, třeba v manželství, a nacházejí nečekané paralely mezi problémy vztahovými a politickými. Jsme schopni žít pořád v pravdě? Nachází se Evropa v morálním úpadku a destruktivním chaosu, jak prezentuje ruská propaganda? Máme být čemu věrni? Je naše kultura už jenom prázdným pojmem sloužícím zakrytí reality zhoubného pragmatismu? A co je ve válečném stavu zbytečným luxusem? Jsme ve válce? Humanismus 2022 jako svědectví o době, ve které hrůza a komfort existují děsivě blízko sebe. Inscenace bude mít premiéru 12. listopadu 2022.

V návaznosti na tyto otázky spojené s ruskou agresí na Ukrajině a jejími důsledky jsme se rozhodli jít dále cestou dokumentárního divadla a pracujeme na speciálním projektu s názvem Než skončí válka / До кінця війни. Jedná se o koláž osobních výpovědí ukrajinských žen a mužů, které únorová invaze putinovského Ruska přivedla do Brna a okolí. Vlastní silná svědectví i vize o budoucnosti, v režii Maxe Nowotarského. Student Divadelní fakulty JAMU, který sám pochází ze střední Ukrajiny, v průběhu posledních měsíců vedl dialogy s vybranými účinkujícími. Cesta každého z nich do ČR a možnosti navázat zde na život v původní domovině se výrazně liší. Společná je ale snaha integrovat se do jiného, v mnohém provizorního, prostředí. Dokumentární scénická esej zaměřená na zkoumání integrace ukrajinských uprchlíků a jejich každodennosti bude vzhledem k specifickým možnostem performerů uvedena pouze v několika reprízách v závěru roku – 12., 13. a 14. prosince 2022.

Současný ukrajinský román Felix Austria od jedné z nejčtenějších autorek tamní scény Sofije Andruchovyč nám nastínil téma Blízkost z nového a v mnohém i nečekaného úhlu: Jak si být blízko a nezničit se? Jak nacházet prostor pro nedestruktivní konflikt? Jak se vypořádat s blízkostí, která se stala už závislostí na druhém? S blízkostí jako nebezpečnou toxickou vazbou? Tyto otázky nám pomůže zodpovědět v autorské adaptaci románu – pod novým názvem Požár v šťastném Rakousku – bývalá členka HaDivadla Iva Klestilová a režisér předních, blízkých slovenských scén, v současnosti umělecký šéf Městského divadla v Žilině, a také fotograf, Eduard Kudláč. Původní námět odehrávající se v prostředí historické Haliče, v někdejším Rakousku-Uhersku v roce 1900, budou tvůrci aktualizovat v jeho nadčasové rezonanci se současnou situací. Ukrajina dnes zápolící ve válečném konfliktu stojí před věčnou otázkou své ne/příslušnosti k západu či Evropské unii a vícenárodnostní prostředí je zdrojem stálých nerovností a odlišných životních podmínek obyvatel. Hlavními postavami jsou zde dvě ženy, srostlé k sobě osudem „jako větve stromu“. Rodiče obou zahynuli při masivním požáru, když byly sotva dětmi. Jejich vzájemný vztah až závislost ale nemá šanci překonat rozdíly v původu a odlišné životní pozici – Stefanie je ukrajinskou služebnou v rodném domě Adely, dcery polsko-německého lékaře. Žijí obklopeny postavami z různých vrstev (sochař, farář, iluzionista, prodejce ryb…), které se v jejich blízkosti v epizodickém narativu pohybují a emočné infikují. Analýza, jak širší mnohonárodností společnost při vzájemném střetu a setkávání balancuje na hranici mezi explozí a empatií. Adaptaci věnovanou ohledávání kontrastů v životních podmínkách i vrtkavé psychologii postav odpremiérujeme symbolicky 24. února 2023, tedy rok od vypuknutí stále trvajícího válečného konfliktu.

Jarní období otevře téma Blízkost z dalšího úhlu pohledu – blízkost města Brna a chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Stejnojmennou inscenaci zkoumající vztah představ o přírodě a toho, jak je příroda těmito představami ohýbaná, režijně i autorsky připravuje další slovenský tvůrce Peter Gonda se svým týmem. Vyhledávaná oblast, o níž existuje bezpočet legend i expertních studií – v roce 2021 uplynulo přesně 100 let od prvních zdejších speleologických aktivit. Ve zdejších podzemních i divokých lesních vypuklinách jsou hluboce obtištěny tradice i příznaky lidské činnosti již od pravěku, nejen v podobě těžební historie a rozvoje průmyslové revoluce, ale i v příbězích jeskyňářských objevů nebo krajinářských zásahů. Otázky po smyslu slov jako divočina a ochrana nás v dnešním světě vedou k rozkrývání toho, co všechno se v našich představách o krajině stalo romantizovanou fikcí. Věříme, že námětem pro divadlo nemusí být pouze literární text, ale právě i krajinný celek. Projekt Moravský kras je naším experimentem zkoumajícím, jestli takto může vzniknout dramaturgická linie, která zpracovává příběhy lesů, řek nebo hor. Inscenace Petera Gondy, jeho pravidelného dramaturga a jinak taky hudebního performera Adama Draguna a naší dramaturgyně Anny Prstkové, či v HaDivadle již známého scénografa Matěje Sýkory (Čevengur, Moby Dick), se bude opírat o vědecké zdroje, historická fakta a lokální folklor, ale také o vlastní zakoušení blízkosti k této nejen přírodně pestré oblasti. Premiéra proběhne 28. dubna 2023.

Snahou letošní sezony bude i přibližování myšlení o divadle našich spolupracovníků. Proto připravujeme sérii masterclass hostujících umělců a umělkyň, ve které s námi budou sdílet svoje metody práce, ale i pohledy na současné a budoucí divadlo. Vedle setkání s režiséry premiér budeme moci lépe poznat např. tvorbu mezinárodně renomovaného slovenského skladatele Petera Machajdíka (Požár v šťastném Rakousku) či naopak příslušníka mladé generace taktéž slovenské hudební scény, autora hudby k řadě audiovizuálních i scénických děl Jonatána Pastirčáka (Moravský kras). Tyto masterclass pak doplní i hostování vybraných inscenací Eduarda Kudláče či Petera Gondy, ukázané ve snaze porozumět a přiblížit se komplexněji jejich poetice. Vnímáme jako důležité nekoncipovat naše divadlo jen jako místo, kde se produkují nové inscenace, ale také jako prostor pro bádání, hlubší poznávání jak světa, tak umění. Příprava každé inscenace je pro nás intenzivním nořením se do jejího kontextu, který souvisí i s poznáváním přizvaných tvůrců. Čím déle v našem divadle pracujeme, tím více nám dochází, jak důležitý je tento proces pro vnímání samotného díla, a proto bychom se o něj s vámi rádi podělili.

Speciálním projektem je i naše snaha dovršit téma Blízkost v rovině spoluúčasti na tvorbě dramaturgie sezony, kterou chceme otevřít náhledům vás – diváků. Hledáme nástroje, jak vás učinit spolutvůrci dramaturgie příští sezony. Diskutujeme podobu veřejnosti otevřených dramaturgických porad, kdy bychom rádi pracovali s diváckou participací. Podrobnosti zveřejníme v průběhu sezony.

Stále se soustředíme na dramaturgické úvody a besedy po představeních a další doprovodné vzdělávací aktivity, na které vás i v letošní sezoně srdečně zveme. Pro možnost načerpávání širších společenských kontextů naší tvorby tu budou i nadále Diskuze A2 opět svázané s jednotlivými inscenacemi jako jejich extenze do společné debaty.

Chystáme se také na oslavy 30. výročí naší domovské instituce Centrum experimentálního divadla, jíž jsme součástí spolu s Divadlem Husa na provázku a platformou Terén. V rámci celodenního programu připravujeme spolu s redakcí CEDového časopisu CEDIT program s názvem Divadlo pro všechny, který bude zkoumat možnosti i limity současných kulturních institucí. Večer nás pak čeká portrét naší instituce, v režii Ivana Buraje, skrz mikropříběhy a zkušenosti podané jejími dřívějšími i současnými zaměstnanci z různých pozic a období.

Uvidíme, co jiného a nového Sezona 48: Blízkost otevře za obzory a kvality. Těšíme se na vás a naše společná setkání, která jsou základní podmínkou vzniku divadla. Buďme si nablízku!

Ahoj v HaDivadle!

Humanismus 2022 Než skončí válka / До кінця війни Požár v šťastném Rakousku Moravský kras

2021/22
Sezona 47:
Nerůst

Jestliže přinesla tato pandemie nějaké příležitosti, pak nejdůležitější z nich byla možnost uvidět nesamozřejmost světa, ve kterém žijeme. V procesu globálního zpytování svědomí rezonovaly myšlenky na zpomalování, přehodnocování konzumních i produktivních rámců a otázka po tom, kam směřuje naše civilizace. Ovšem motiv návratu, záchranné lano v náhlém procítění hluboké nestability, se ukázal pouze jako funkční marketingové heslo pro další zrychlení. Restart přinesl opětovné ignorování limitů daných materiálním světem, ostatně i našimi zranitelnými těly, a totem věčného růstu HDP znovu odvrátil pozornost od rozpínajících se trhlin v ekosystému a čím dál tím víc alarmujících sociálních nerovností. Umění jakožto potenciální zdroj společenské imaginace a loviště budoucích možností v mnoha případech selhalo a spíše se pasivně spojilo s pohybem protrhlé hráze výkonnosti zbytku společnosti. O péči, nebo o udržitelnosti, se už opět pouze debatuje na odborných konferencích. Pokud byla již v předešlých letech dominantou orientace na kvantitu namísto kvality a vykazování výkonnosti namísto poctivého tázání se po smyslu, v restartované skutečnosti to platí dvojnásob. Umění jako by ztratilo schopnost být nositelem jiného a stalo se podfinancovaným otrokem stejného. V reakci na tuto všeobecnou akceleraci jsme se rozhodli věnovat novou sezonu tématu NERŮSTU. Imaginativní koncept nerůstu, vycházející již z několika dekád mezioborového myšlení i konání, chápeme jako nejpodnětnější možnost pro hledání cesty ven ze současné krize společnosti povyšující ekonomické zákony nad všechny ostatní, kdy je růst HDP postaven nad všechny ostatní hodnoty ignorujíc komplexnost otázky kvality života. Nerůst nevnímáme jako rezignaci, nečinnost, ale jako prohlubování našeho pohledu na realitu, která nás obklopuje, a rozvíjení schopností nacházet jiné cíle než produktivitu. Nerůst nabízí šanci k odebírání, zpomalování, a tím paradoxně k tomu získávat víc. Chápeme jeho koncept jako přesměrování našeho pohledu z množství na intenzitu a kvalitu, ze statusů na vztahy a vazby. A takové principy chceme promýšlet i uvnitř naší práce a při redefinování úkolů obnoveného divadelního dění. Jak tvořit udržitelně? Jakou kapacitu pro nová díla má naše vědomí? Co je smyslem naší činnosti? Jak se neutopit v kvantitě potěmkinovských vesnic stavěných pro vykazování produktivity? Jak tvořit šťastně? Jak se vzepřít diktátu ekonomizace všeho? Jak tedy odvrátit rozklad společnosti a přírody? Jak být spolu? Rozhodli jsme se proto v letošní sezoně, po skoro roční odmlce, náš titulní sezonní pojem Nerůst přetavit z dramaturgie potenciálně nově vznikajících inscenací do samotného chodu našeho divadla a vzdát se všech premiér plánovaných nově pro sezonu 2021/22. Místo přinášení věčně nového chceme přesunout naši pozornost na repertoár, ke kterému se vracíme, a věnovat se rekontextualizacím stávajících inscenací a prohlubování pohledu na ně. Jako byste si jeden rok nekoupili žádnou novou věc, ale hledali nové kvality vztahů s těmi, které vás již obklopují. Oslovujeme proto tvůrce, kteří u nás pracovali, stejně jako členy našeho kolektivu, aby přijali pozvání do sezony, v níž budeme tvořit namísto dalších titulů sérii unikátních událostí – diskuzí, přednášek, happeningů, paradivadelních akcí, mutantských žánrů, autorských intervencí do stávajících děl, otevírajících novou perspektivu ve starém. Zadání je jednoduché: tvořit z radosti, komunitně, udržitelně, riskovat, hledat, vracet se, budovat vztahy. Kromě večerů chystaných v krátkém čase, spontánně a bez autocenzury, kterou si vynucuje nárok na opakování, budeme připravovat i v dlouhém čase dva projekty pro sezonu 2022/23 a součástí nerůstové sezonní série budou i jejich první kapitoly a předzvěsti. Tento koncept nové sezony chápeme jako cestu HaDivadla z rámování klasického repertoárového divadla směrem k podobě kulturní instituce jakožto laboratoře pro utopické myšlení, která se kromě umělecké činnosti věnuje i její multiplikaci a smazávání hranic mezi uměním a společností. Pojďte prorůstat s námi! Radost je víc než produktivita! Degrowth!

Tvůrčí intervence – Sezona 47: Nerůst Dům kultury a naděje

2020/21
Sezona 46:
Adaptace

Naše globální civilizace zažila už tolik vzestupů a pádů, že v porovnání s životem člověka se nachází už spíše v důchodovém věku (ve kterém musí počítat se svojí křehkostí). Ovšem naše chování spíše působí, jako bychom vykazovali známky nikdy nekončící mladosti a nabízely se nám pouze možnosti neomezeného růstu. Máme prostředky zničit nejen sami sebe, ale i ohrozit existenci budoucích druhů života, jež by mohly přijít po nás. Naše zralost a zkušenosti zatím nepřinášejí ani moudrost, ani zodpovědnost – místo toho se ocitáme v nebezpečně dlouho prodlužované krizi středního věku, kdy si neustále kupujeme civilizační Harleye a vydáváme se na divoké cesty ve snaze simulovat si trvalé štěstí a ignorovat všechny limity, které nám náš věk klade. Jak ale zjišťujeme, nejsme jedinými aktéry, kteří mají k podobě světa co říct. Krizi spojenou s nemocí COVID-19 mnozí vnímali jako první celosvětovou krizi po dlouhém období zdánlivého klidu a prosperity. Ale dá se mluvit o koronakrizi skutečně jako o krizi a o tom, co jí předcházelo, jako o takzvaném normálu, do kterého má cenu se vracet? Není cennější ve změněném (nouzovém) stavu vědomí uchopit tuto mediálně působivou krizi jako důležité pozadí, které odhaluje naši zranitelnost jako i další krize ohrožující přežití na naší planetě? Čeho jsme byli svědky v této nové zkušenosti, bylo definitivní a názorné poznání provázanosti všeho – a to nejenom v našich tělech, ale i v našich společnostech. Také ještě nedávno jasné ohraničení mezi přírodním a lidským zaniklo a my máme příležitost vidět, jak jsme všichni překrytí a jak na sobě závisíme. Žijeme zkrátka v prostředí, za jehož stav spoluzodpovídáme, ale které zároveň nebude nikdy zcela pochopitelné a proto i navždy zůstane trochu mimo naši kontrolu. Je tedy nevyhnutelné začít mluvit o způsobech adaptace na tuto křehkost a provázanost – o adaptaci, která bude buď vědomá anebo nucená vnějšími okolnostmi (a ani v tom prvním případě nepředpokládat žádné jistoty a zaručené cíle). Pracně objevovaný a dobývaný svět, který jsme chtěli bezezbytku uchopit a dostat pod kontrolu, je zkrátka definitivně pryč a jako nejrealističtější obraz světa se jeví pouze ten, který je neustále v pohybu a počítá s prvkem neznáma a nepochopitelna. Ale jak se ve světě multikrizí, který je navíc tak nevypočitatelný, vlastně cítit? Dá se cítit naděje? Dá se adaptovat bez radosti? Kdy vlastně celá ta krize začala? Není spojená s excesem výskytu člověka? Není ostatně excesem všechen organický život (v jinak anorganickém Vesmíru)? A co když jsou pak krize a exces podstatou našeho bytí, protože mimo ně nás čeká pouze „normálnost“ smrti a nebytí? Krize a exces jako náš životní prostor. Lidské a mimolidské. Radost z tvůrčího potenciálu neznáma. Pořád jsme zde. My je víc, než jsme si mysleli. ADAPTACE.

Budoucnost divadla Remediace rozpracované inscenace Zeď Zeď Po celou dobu představení probíhá představení Dům kultury a únavy

2019/20
Sezona 45:
Zdroje

Klimatická krize není hrozbou budoucnosti – už začala. Svět, ve kterém teď žijeme, jsme nikdy v dějinách neobývali. Lidstvo již překročilo čtyři z devíti planetárních mezí – garancí obyvatelnosti a přežití na Zemi. Udržitelný rozvoj je nadále neudržitelný, zdroje se blíží vyčerpání. Černé svědomí lidí je nejméně od dob průmyslové revoluce a počátku éry antropocénu temné až příliš. Neuváženě létáme, spotřebováváme neekologicky a příliš často, spalujeme uhlí a ropu, jsme jednotkami růstového tržního mechanismu, čímž udržujeme v chodu gigantické koncerny devastující přírodu v nebývale masivním měřítku, a ignorujeme zprávy o možných řešeních přicházející ze všech stran. Jak pád prolomit? Co s tím, když máme dost svých problémů? Je čas na nihilismus? Nebo je klimatická krize spíš příležitostí pro rekonstrukci pojmu „lidství“ jako návratu společného – a spoluzodpovědného – projektu neprodukovaného žádnou ideologií, ale neoddiskutovatelnou potřebou naší planety, která se stává novým aktérem dějin? A jaké další projekty na sebe snaha zachránit planetu přináší? Máme i nadále uvažovat pouze o třídění odpadu a elektromobilech? Věřit v technologický pokrok? Nebo se musíme stát řešením my sami? Je čas přehodnotit naše osobní sny a životní strategie. Čas přehodnotit podstatu naší společnosti, která už neprosvěcuje temnotu přírody světlem civilizace, ale přináší temnotu vlastní. Udržitelnost. Aktivismus a zpomalování. Nerůst. To vše klade zcela nové úkoly na naše vnímání a jeho komplexnost. Proto naši 45. sezonu věnujeme tématu ZDROJE! Budoucnost je teď. Vstupte do ní s námi!

Naši Vnímání Moby Dick Sedimenty, diagnózy, wellness

2018/19
Sezona 44:
Práce

Zdá se, že jsme společností posedlou výkonností a osobním statusem, ale zároveň i společností bez jasného směřování a sdílených hodnot. Masová rezignace na veřejný prostor a důraz na osobní úspěch korunovali práci, za kterou dostáváme peníze, do pozice nejpodstatnějšího kritéria určujícího naši hodnotu a orientujícího náš pohled na svět a na druhé. Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek. Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status. Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze. Sociální nůžky mezi radikálně nadhodnocenou a radikálně podhodnocenou prací se rozevírají pořád víc a víc. Čím dál tím víc se vnucuje myšlenka, že lidská důstojnost je už dána jedině schopností dostát všem pracovním nárokům – ať jsou jakkoliv absurdní. Narůstající výskyt deprese přestává být osobním problémem a stává se problémem politickým. Jako by hodnota práce zešílela a my s ní. Proto se 44. sezonou ptáme: Umí současná společnost skutečně ohodnotit cenu naší práce? Pomáhá práce většiny lidí skutečně společnosti a přírodě, nebo je jenom vstupenkou do zóny neomezeného konzumu? Nepoužíváme svoji výkonnost k tomu, abychom překryli svůj vnitřní chaos? Chápeme důsledky našich prací? Je umění práce? Jak cenná a pro koho? A co studium – připravuje nás k tomu, abychom čelili úkolům budoucí potřebné práce, nebo je spíš iniciací do světa práce beze smyslu? Neuniká nám pak kvůli umělé práci práce skutečná? Třeba práce na veřejném prostoru? Práce na mezilidských vztazích? Práce na sobě samém? A kdo ji ohodnotí? Neblíží se ale nakonec čas nové éry – éry práce strojů? Co bude naší prací v takovém světě? A vůbec – bude mít komu budoucí práce sloužit?

Maloměšťáci Woyzeck Prezidentky Doktorand Jan Faust

2017/18
Sezona 43:
Věčný návrat — Krize budoucnosti

I když je možné vnímat titul sezony Věčný návrat jako cosi zlověstného, dokonce nemrtvého, nemusí to být zcela pravda. Minulost je pro každou společnost nutná, ale ne jako stroj na stejná řešení, ale jako ložisko nedokončených projektů při hledání budoucnosti. Možná jsme se (na chvíli?) ztratili v labyrintu konzumu a směny. Možná je zdánlivým jediným pozůstatkem všech bojů o lepší společnost nihilismus a cynismus těch, co už definitivně prohlédli možnosti budoucna. Možná je snazší představit si konec světa, než konec tohoto bezčasí (kapitalismu). Ale možná je to vše jenom impulz k hledání ztracené budoucnosti v minulosti. Možná je to příležitost vrátit generaci téma! Boris Buden vidí v rozkladu západního sociálního státu v 70. letech nejenom mravní problém, ale zejména problém rozpadu smyslu. Když mizí solidarita, mizí pojiva mezi lidmi. Když mizí pojiva, není na pozadí čeho konstruovat společný smysl. Prázdné místo tak zaujímají místo lidí věci a lidi samotní se zvěcňují v produkty svých vlastních ekonomických strategií. Ekonomie jako jediná logika všeho. Válka všech proti všem! Není tedy načase pokusit se obnovit smysl společnosti po očistné terapii věčně ironické postmoderny, není čas jít dál? Není čas požadovat místo růstu opět budoucnost? Tedy víme: smysl tvoří permanentní diplomacie, permanentní vyjednávání, které ale nemá skončit zbožštěním beznázorovosti uvolňující místo lodivoda neřízenému trhu, ale vyjednáváním jako hledáním společného směru. Stát ani naše společnost není firma. Stát je dialog! A jestli toužíme po státě, kterému máme být věrni, musíme toužit po dialogu hledajícím budoucí směr. Ať je naše sezona těžce vyjednaným směrem, který bude provokovat další jednání. Ať je chápána nejen jako polemika s údajným koncem dějin, ale i jako dotazování se po tom, co jsou úkoly budoucího umění a jací máme být budoucí my. Začíná boj o vnímání. Pojďte s námi do minulosti pro budoucnost. Pojďte s námi hledat, co chybí!

Eyolf K antropocénu ’68 Čevengur

2016/17
Sezona 42:
My a oni

Evropa stojí na rozcestí. Pragmatismus, beznaděj, narcismus, kapitalismus, uprchlíci, brexit, czexit, exit, storno! Nejistota vyvolávaná turbulentním globalizovaným dneškem, kdy je všechno tak daleko a tak blízko zároveň, vytváří strach a nejistotu. Svět se jeví jako nepřátelské, chaotické a chladné místo. Fanatismus střídá nihilismus. Přichází touha po jednoznačnosti. Touha po domově. Domově, jehož podoba ale vytváří neproniknutelné hranice! Tady jsme MY a tam jsou ONI. Definice negací, která říká: „Jsem to, co vy nejste!“ Kdo ale pak jsme? Naši 42. sezonu věnujeme tématu SEBEREFLEXE, jediné možnosti, jak skrze sebe-pochybování nahlédnout sebe sama a poznat společnou podstatu našeho strachu. Protože je docela možné, že v naší hýčkané nejistotě jsme nakonec až nečekaně spolu. Je nejvyšší čas pochopit, že ke globálním problémům dneška musíme přistoupit MY VŠICHNI! Jak se ale povznést nad naše stereotypní pohledy na svět a uvidět falešnost hranic MY a ONI?! Kolik vás je?

Vernisáž Náměsíčníci (imitace a tušení) Směšná temnota Premiérareprízareprízaderniérapremiéra Síla zvyku Macocha

2015/16
Sezona 41:
Společnost individualismu – Být (s) někým?

Čtyřicátou první sezonu HaDivadla zastřešuje téma individualismu. Žijeme v době, kdy, jak píše Zygmunt Bauman, „identita přestává být daností, ale stává se úkolem“. Apel být originální, jedinečný, pečovat o výjimečnost svého JÁ, se stává všeobecnou premisou našich životů. Originalita osobnosti je to, co nesmí jedinec postrádat, jinak svou existenci prohrál. Navíc individualita se dá dost dobře koupit a není ani drahá. Osobitost a jedinečnost moderního JÁ jsou ovšem z velké míry tvořeny médii a marketingem. Posedlost individualitou v posledních letech jen zesilují sociální sítě, podporované s rapidně narůstající technologickou kvalitou mobilních telefonů, které jsou do značné míry vybudované na narcismu svých uživatelů. Sociální sítě se stávají iniciátorem, který ve svých uživatelích vzbuzuje neustálou touhu po vytváření jedinečného obrazu své individuality proti mnohosti kyberpřátel. Současně i cynické prostředí volné soutěže vrcholného kapitalismu a neoliberalismu hlásající zdánlivou rovnost podmínek přispívá k těmto tendencím po jedinečnosti, aby člověk „sociálně nezapadl“. Neustále je nám všeobecně vštěpována zodpovědnost za sebe samého a to, jak náš život vypadá či bude vypadat. Vše se omezuje na správnost osobních rozhodnutí a prokázání vlastních schopností. JÁ se stává produktem, který se musí prosadit před konkurencí. Ale je ve skutečnosti člověk opravdu tak nezávislý na okolním světě, na společnosti, ve které se pohybuje? Je v dnešním ideově roztříštěném, hyperinformovaném, ale také hyperzmateném věku, kde – jak napsal Slavoj Žižek „ubývá reality“ – skutečně možné racionálně a svobodně řídit projekt svého života? Je touha po jedinečnosti skutečně něčím přirozeným nebo je to jen velmi šikovný marketing, který v nás má vzbuzovat nové a nové touhy, které nelze ukojit? A co lidé, kteří se nestali individualitami? Mají právo se podílet na vytváření této individualistické společnosti? Má solidarita prostor ve věku individualismu? Může vůbec existovat stát a demokracie? Můžeme tvořit společenství? Dá se v dnešní nečitelné době rozdělovat na dobro a zlo? Vůči jakým principům je vymezit? Je možné být spolu? Je kyberprostor rozšířením veřejného prostoru nebo jenom vodní hladinou postmoderního Narcise? Na základě těchto otázek jsme se rozhodli věnovat celou novou sezonu tématu individualismu a společnosti. Jako základní komunikační kód této sezony je portrét, který toto téma odráží. Každá ze čtyř připravovaných inscenací na hlavní scéně HaDivadla bude de facto portrétem ústřední postavy a „její“ společnosti.

Paní Bovaryová Laserová romance Big Sur Ice Pøz Strýček Váňa Dokonalost ON