Logo HaDivadlo

2019/20
Sezona 45:
Zdroje

Klimatická krize není hrozbou budoucnosti – už začala. Svět, ve kterém teď žijeme, jsme nikdy v dějinách neobývali. Lidstvo již překročilo čtyři z devíti planetárních mezí – garancí obyvatelnosti a přežití na Zemi. Udržitelný rozvoj je nadále neudržitelný, zdroje se blíží vyčerpání. Černé svědomí lidí je nejméně od dob průmyslové revoluce a počátku éry antropocénu temné až příliš. Neuváženě létáme, spotřebováváme neekologicky a příliš často, spalujeme uhlí a ropu, jsme jednotkami růstového tržního mechanismu, čímž udržujeme v chodu gigantické koncerny devastující přírodu v nebývale masivním měřítku, a ignorujeme zprávy o možných řešeních přicházející ze všech stran. Jak pád prolomit? Co s tím, když máme dost svých problémů? Je čas na nihilismus? Nebo je klimatická krize spíš příležitostí pro rekonstrukci pojmu „lidství“ jako návratu společného – a spoluzodpovědného – projektu neprodukovaného žádnou ideologií, ale neoddiskutovatelnou potřebou naší planety, která se stává novým aktérem dějin? A jaké další projekty na sebe snaha zachránit planetu přináší? Máme i nadále uvažovat pouze o třídění odpadu a elektromobilech? Věřit v technologický pokrok? Nebo se musíme stát řešením my sami? Je čas přehodnotit naše osobní sny a životní strategie. Čas přehodnotit podstatu naší společnosti, která už neprosvěcuje temnotu přírody světlem civilizace, ale přináší temnotu vlastní. Udržitelnost. Aktivismus a zpomalování. Nerůst. To vše klade zcela nové úkoly na naše vnímání a jeho komplexnost. Proto naši 45. sezonu věnujeme tématu ZDROJE! Budoucnost je teď. Vstupte do ní s námi! Klimatická krize není hrozbou budoucnosti – už začala. Svět, ve kterém teď žijeme, jsme nikdy v dějinách neobývali. Lidstvo již překročilo čtyři z devíti planetárních mezí – garancí obyvatelnosti a přežití na Zemi. Udržitelný rozvoj je nadále neudržitelný, zdroje se blíží vyčerpání. Černé svědomí lidí je nejméně od dob průmyslové revoluce a počátku éry antropocénu temné až příliš. Neuváženě létáme, spotřebováváme neekologicky a příliš často, spalujeme uhlí a ropu, jsme jednotkami růstového tržního mechanismu, čímž udržujeme v chodu gigantické koncerny devastující přírodu v nebývale masivním měřítku, a ignorujeme zprávy o možných řešeních přicházející ze všech stran. Jak pád prolomit? Co s tím, když máme dost svých problémů? Je čas na nihilismus? Nebo je klimatická krize spíš příležitostí pro rekonstrukci pojmu „lidství“ jako návratu společného – a spoluzodpovědného – projektu neprodukovaného žádnou ideologií, ale neoddiskutovatelnou potřebou naší planety, která se stává novým aktérem dějin? A jaké další projekty na sebe snaha zachránit planetu přináší? Máme i nadále uvažovat pouze o třídění odpadu a elektromobilech? Věřit v technologický pokrok? Nebo se musíme stát řešením my sami? Je čas přehodnotit naše osobní sny a životní strategie. Čas přehodnotit podstatu naší společnosti, která už neprosvěcuje temnotu přírody světlem civilizace, ale přináší temnotu vlastní. Udržitelnost. Aktivismus a zpomalování. Nerůst. To vše klade zcela nové úkoly na naše vnímání a jeho komplexnost. Proto naši 45. sezonu věnujeme tématu ZDROJE! Budoucnost je teď. Vstupte do ní s námi!

Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi Vnímání Moby Dick Válku specializaci písek stroji povstalecký nerůst

2018/19
Sezona 44:
Práce

Zdá se, že jsme společností posedlou výkonností a osobním statusem, ale zároveň i společností bez jasného směřování a sdílených hodnot. Masová rezignace na veřejný prostor a důraz na osobní úspěch korunovali práci, za kterou dostáváme peníze, do pozice nejpodstatnějšího kritéria určujícího naši hodnotu a orientujícího náš pohled na svět a na druhé. Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek. Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status. Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze. Sociální nůžky mezi radikálně nadhodnocenou a radikálně podhodnocenou prací se rozevírají pořád víc a víc. Čím dál tím víc se vnucuje myšlenka, že lidská důstojnost je už dána jedině schopností dostát všem pracovním nárokům – ať jsou jakkoliv absurdní. Narůstající výskyt deprese přestává být osobním problémem a stává se problémem politickým. Jako by hodnota práce zešílela a my s ní. Proto se 44. sezonou ptáme: Umí současná společnost skutečně ohodnotit cenu naší práce? Pomáhá práce většiny lidí skutečně společnosti a přírodě, nebo je jenom vstupenkou do zóny neomezeného konzumu? Nepoužíváme svoji výkonnost k tomu, abychom překryli svůj vnitřní chaos? Chápeme důsledky našich prací? Je umění práce? Jak cenná a pro koho? A co studium – připravuje nás k tomu, abychom čelili úkolům budoucí potřebné práce, nebo je spíš iniciací do světa práce beze smyslu? Neuniká nám pak kvůli umělé práci práce skutečná? Třeba práce na veřejném prostoru? Práce na mezilidských vztazích? Práce na sobě samém? A kdo ji ohodnotí? Neblíží se ale nakonec čas nové éry – éry práce strojů? Co bude naší prací v takovém světě? A vůbec – bude mít komu budoucí práce sloužit?Zdá se, že jsme společností posedlou výkonností a osobním statusem, ale zároveň i společností bez jasného směřování a sdílených hodnot. Masová rezignace na veřejný prostor a důraz na osobní úspěch korunovali práci, za kterou dostáváme peníze, do pozice nejpodstatnějšího kritéria určujícího naši hodnotu a orientujícího náš pohled na svět a na druhé. Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek. Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status. Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze. Sociální nůžky mezi radikálně nadhodnocenou a radikálně podhodnocenou prací se rozevírají pořád víc a víc. Čím dál tím víc se vnucuje myšlenka, že lidská důstojnost je už dána jedině schopností dostát všem pracovním nárokům – ať jsou jakkoliv absurdní. Narůstající výskyt deprese přestává být osobním problémem a stává se problémem politickým. Jako by hodnota práce zešílela a my s ní. Proto se 44. sezonou ptáme: Umí současná společnost skutečně ohodnotit cenu naší práce? Pomáhá práce většiny lidí skutečně společnosti a přírodě, nebo je jenom vstupenkou do zóny neomezeného konzumu? Nepoužíváme svoji výkonnost k tomu, abychom překryli svůj vnitřní chaos? Chápeme důsledky našich prací? Je umění práce? Jak cenná a pro koho? A co studium – připravuje nás k tomu, abychom čelili úkolům budoucí potřebné práce, nebo je spíš iniciací do světa práce beze smyslu? Neuniká nám pak kvůli umělé práci práce skutečná? Třeba práce na veřejném prostoru? Práce na mezilidských vztazích? Práce na sobě samém? A kdo ji ohodnotí? Neblíží se ale nakonec čas nové éry – éry práce strojů? Co bude naší prací v takovém světě? A vůbec – bude mít komu budoucí práce sloužit?

Maloměšťáci Woyzeck Prezidentky Doktorand Jan Faust

2017/18
Sezona 43:
Věčný návrat — Krize budoucnosti

I když je možné vnímat titul sezony Věčný návrat jako cosi zlověstného, dokonce nemrtvého, nemusí to být zcela pravda. Minulost je pro každou společnost nutná, ale ne jako stroj na stejná řešení, ale jako ložisko nedokončených projektů při hledání budoucnosti. Možná jsme se (na chvíli?) ztratili v labyrintu konzumu a směny. Možná je zdánlivým jediným pozůstatkem všech bojů o lepší společnost nihilismus a cynismus těch, co už definitivně prohlédli možnosti budoucna. Možná je snazší představit si konec světa, než konec tohoto bezčasí (kapitalismu). Ale možná je to vše jenom impulz k hledání ztracené budoucnosti v minulosti. Možná je to příležitost vrátit generaci téma!Boris Buden vidí v rozkladu západního sociálního státu v 70. letech nejenom mravní problém, ale zejména problém rozpadu smyslu. Když mizí solidarita, mizí pojiva mezi lidmi. Když mizí pojiva, není na pozadí čeho konstruovat společný smysl. Prázdné místo tak zaujímají místo lidí věci a lidi samotní se zvěcňují v produkty svých vlastních ekonomických strategií. Ekonomie jako jediná logika všeho. Válka všech proti všem! Není tedy načase pokusit se obnovit smysl společnosti po očistné terapii věčně ironické postmoderny, není čas jít dál? Není čas požadovat místo růstu opět budoucnost?Tedy víme: smysl tvoří permanentní diplomacie, permanentní vyjednávání, které ale nemá skončit zbožštěním beznázorovosti uvolňující místo lodivoda neřízenému trhu, ale vyjednáváním jako hledáním společného směru. Stát ani naše společnost není firma. Stát je dialog! A jestli toužíme po státě, kterému máme být věrni, musíme toužit po dialogu hledajícím budoucí směr. Ať je naše sezona těžce vyjednaným směrem, který bude provokovat další jednání. Ať je chápána nejen jako polemika s údajným koncem dějin, ale i jako dotazování se po tom, co jsou úkoly budoucího umění a jací máme být budoucí my. Začíná boj o vnímání. Pojďte s námi do minulosti pro budoucnost. Pojďte s námi hledat, co chybí!I když je možné vnímat titul sezony Věčný návrat jako cosi zlověstného, dokonce nemrtvého, nemusí to být zcela pravda. Minulost je pro každou společnost nutná, ale ne jako stroj na stejná řešení, ale jako ložisko nedokončených projektů při hledání budoucnosti. Možná jsme se (na chvíli?) ztratili v labyrintu konzumu a směny. Možná je zdánlivým jediným pozůstatkem všech bojů o lepší společnost nihilismus a cynismus těch, co už definitivně prohlédli možnosti budoucna. Možná je snazší představit si konec světa, než konec tohoto bezčasí (kapitalismu). Ale možná je to vše jenom impulz k hledání ztracené budoucnosti v minulosti. Možná je to příležitost vrátit generaci téma!Boris Buden vidí v rozkladu západního sociálního státu v 70. letech nejenom mravní problém, ale zejména problém rozpadu smyslu. Když mizí solidarita, mizí pojiva mezi lidmi. Když mizí pojiva, není na pozadí čeho konstruovat společný smysl. Prázdné místo tak zaujímají místo lidí věci a lidi samotní se zvěcňují v produkty svých vlastních ekonomických strategií. Ekonomie jako jediná logika všeho. Válka všech proti všem! Není tedy načase pokusit se obnovit smysl společnosti po očistné terapii věčně ironické postmoderny, není čas jít dál? Není čas požadovat místo růstu opět budoucnost?Tedy víme: smysl tvoří permanentní diplomacie, permanentní vyjednávání, které ale nemá skončit zbožštěním beznázorovosti uvolňující místo lodivoda neřízenému trhu, ale vyjednáváním jako hledáním společného směru. Stát ani naše společnost není firma. Stát je dialog! A jestli toužíme po státě, kterému máme být věrni, musíme toužit po dialogu hledajícím budoucí směr. Ať je naše sezona těžce vyjednaným směrem, který bude provokovat další jednání. Ať je chápána nejen jako polemika s údajným koncem dějin, ale i jako dotazování se po tom, co jsou úkoly budoucího umění a jací máme být budoucí my. Začíná boj o vnímání. Pojďte s námi do minulosti pro budoucnost. Pojďte s námi hledat, co chybí!

Eyolf Pověření K antropocénu ’68 Čevengur

2016/17
Sezona 42:
My a oni

Evropa stojí na rozcestí. Pragmatismus, beznaděj, narcismus, kapitalismus, uprchlíci, brexit, czexit, exit, storno! Nejistota vyvolávaná turbulentním globalizovaným dneškem, kdy je všechno tak daleko a tak blízko zároveň, vytváří strach a nejistotu. Svět se jeví jako nepřátelské, chaotické a chladné místo. Fanatismus střídá nihilismus. Přichází touha po jednoznačnosti. Touha po domově. Domově, jehož podoba ale vytváří neproniknutelné hranice! Tady jsme MY a tam jsou ONI. Definice negací, která říká: „Jsem to, co vy nejste!“ Kdo ale pak jsme? Naši 42. sezonu věnujeme tématu SEBEREFLEXE, jediné možnosti, jak skrze sebe-pochybování nahlédnout sebe sama a poznat společnou podstatu našeho strachu. Protože je docela možné, že v naší hýčkané nejistotě jsme nakonec až nečekaně spolu. Je nejvyšší čas pochopit, že ke globálním problémům dneška musíme přistoupit MY VŠICHNI! Jak se ale povznést nad naše stereotypní pohledy na svět a uvidět falešnost hranic MY a ONI?! Kolik vás je?Evropa stojí na rozcestí. Pragmatismus, beznaděj, narcismus, kapitalismus, uprchlíci, brexit, czexit, exit, storno! Nejistota vyvolávaná turbulentním globalizovaným dneškem, kdy je všechno tak daleko a tak blízko zároveň, vytváří strach a nejistotu. Svět se jeví jako nepřátelské, chaotické a chladné místo. Fanatismus střídá nihilismus. Přichází touha po jednoznačnosti. Touha po domově. Domově, jehož podoba ale vytváří neproniknutelné hranice! Tady jsme MY a tam jsou ONI. Definice negací, která říká: „Jsem to, co vy nejste!“ Kdo ale pak jsme? Naši 42. sezonu věnujeme tématu SEBEREFLEXE, jediné možnosti, jak skrze sebe-pochybování nahlédnout sebe sama a poznat společnou podstatu našeho strachu. Protože je docela možné, že v naší hýčkané nejistotě jsme nakonec až nečekaně spolu. Je nejvyšší čas pochopit, že ke globálním problémům dneška musíme přistoupit MY VŠICHNI! Jak se ale povznést nad naše stereotypní pohledy na svět a uvidět falešnost hranic MY a ONI?! Kolik vás je?

Vernisáž Náměsíčníci (imitace a tušení) Směšná temnota Premiérareprízareprízaderniérapremiéra Síla zvyku Macocha

2015/16
Sezona 41:
Společnost individualismu – Být (s) někým?

Čtyřicátou první sezonu HaDivadla zastřešuje téma individualismu. Žijeme v době, kdy, jak píše Zygmunt Bauman, „identita přestává být daností, ale stává se úkolem“. Apel být originální, jedinečný, pečovat o výjimečnost svého JÁ, se stává všeobecnou premisou našich životů. Originalita osobnosti je to, co nesmí jedinec postrádat, jinak svou existenci prohrál. Navíc individualita se dá dost dobře koupit a není ani drahá. Osobitost a jedinečnost moderního JÁ jsou ovšem z velké míry tvořeny médii a marketingem. Posedlost individualitou v posledních letech jen zesilují sociální sítě, podporované s rapidně narůstající technologickou kvalitou mobilních telefonů, které jsou do značné míry vybudované na narcismu svých uživatelů. Sociální sítě se stávají iniciátorem, který ve svých uživatelích vzbuzuje neustálou touhu po vytváření jedinečného obrazu své individuality proti mnohosti kyberpřátel. Současně i cynické prostředí volné soutěže vrcholného kapitalismu a neoliberalismu hlásající zdánlivou rovnost podmínek přispívá k těmto tendencím po jedinečnosti, aby člověk „sociálně nezapadl“. Neustále je nám všeobecně vštěpována zodpovědnost za sebe samého a to, jak náš život vypadá či bude vypadat. Vše se omezuje na správnost osobních rozhodnutí a prokázání vlastních schopností. JÁ se stává produktem, který se musí prosadit před konkurencí. Ale je ve skutečnosti člověk opravdu tak nezávislý na okolním světě, na společnosti, ve které se pohybuje? Je v dnešním ideově roztříštěném, hyperinformovaném, ale také hyperzmateném věku, kde – jak napsal Slavoj Žižek „ubývá reality“ – skutečně možné racionálně a svobodně řídit projekt svého života? Je touha po jedinečnosti skutečně něčím přirozeným nebo je to jen velmi šikovný marketing, který v nás má vzbuzovat nové a nové touhy, které nelze ukojit? A co lidé, kteří se nestali individualitami? Mají právo se podílet na vytváření této individualistické společnosti? Má solidarita prostor ve věku individualismu? Může vůbec existovat stát a demokracie? Můžeme tvořit společenství? Dá se v dnešní nečitelné době rozdělovat na dobro a zlo? Vůči jakým principům je vymezit? Je možné být spolu? Je kyberprostor rozšířením veřejného prostoru nebo jenom vodní hladinou postmoderního Narcise? Na základě těchto otázek jsme se rozhodli věnovat celou novou sezonu tématu individualismu a společnosti. Jako základní komunikační kód této sezony je portrét, který toto téma odráží. Každá ze čtyř připravovaných inscenací na hlavní scéně HaDivadla bude de facto portrétem ústřední postavy a „její“ společnosti.Čtyřicátou první sezonu HaDivadla zastřešuje téma individualismu. Žijeme v době, kdy, jak píše Zygmunt Bauman, „identita přestává být daností, ale stává se úkolem“. Apel být originální, jedinečný, pečovat o výjimečnost svého JÁ, se stává všeobecnou premisou našich životů. Originalita osobnosti je to, co nesmí jedinec postrádat, jinak svou existenci prohrál. Navíc individualita se dá dost dobře koupit a není ani drahá. Osobitost a jedinečnost moderního JÁ jsou ovšem z velké míry tvořeny médii a marketingem. Posedlost individualitou v posledních letech jen zesilují sociální sítě, podporované s rapidně narůstající technologickou kvalitou mobilních telefonů, které jsou do značné míry vybudované na narcismu svých uživatelů. Sociální sítě se stávají iniciátorem, který ve svých uživatelích vzbuzuje neustálou touhu po vytváření jedinečného obrazu své individuality proti mnohosti kyberpřátel. Současně i cynické prostředí volné soutěže vrcholného kapitalismu a neoliberalismu hlásající zdánlivou rovnost podmínek přispívá k těmto tendencím po jedinečnosti, aby člověk „sociálně nezapadl“. Neustále je nám všeobecně vštěpována zodpovědnost za sebe samého a to, jak náš život vypadá či bude vypadat. Vše se omezuje na správnost osobních rozhodnutí a prokázání vlastních schopností. JÁ se stává produktem, který se musí prosadit před konkurencí. Ale je ve skutečnosti člověk opravdu tak nezávislý na okolním světě, na společnosti, ve které se pohybuje? Je v dnešním ideově roztříštěném, hyperinformovaném, ale také hyperzmateném věku, kde – jak napsal Slavoj Žižek „ubývá reality“ – skutečně možné racionálně a svobodně řídit projekt svého života? Je touha po jedinečnosti skutečně něčím přirozeným nebo je to jen velmi šikovný marketing, který v nás má vzbuzovat nové a nové touhy, které nelze ukojit? A co lidé, kteří se nestali individualitami? Mají právo se podílet na vytváření této individualistické společnosti? Má solidarita prostor ve věku individualismu? Může vůbec existovat stát a demokracie? Můžeme tvořit společenství? Dá se v dnešní nečitelné době rozdělovat na dobro a zlo? Vůči jakým principům je vymezit? Je možné být spolu? Je kyberprostor rozšířením veřejného prostoru nebo jenom vodní hladinou postmoderního Narcise? Na základě těchto otázek jsme se rozhodli věnovat celou novou sezonu tématu individualismu a společnosti. Jako základní komunikační kód této sezony je portrét, který toto téma odráží. Každá ze čtyř připravovaných inscenací na hlavní scéně HaDivadla bude de facto portrétem ústřední postavy a „její“ společnosti.

Paní Bovaryová Laserová romance Big Sur Ice Pøz Strýček Váňa Dokonalost ON

Děkujeme za podporu a spolupráci