Noc tribádek

Rok 1889. Jedna noc v kodaňském Divadle Dagmar. Nejznámější misogyn dějin světové literatury August Strindberg se pokouší nastudovat svou novou hru.

Po předešlých neúspěších a skandálech má pouze jednu možnost: obsadit do hlavních rolí manželku Siri von Essen, s níž je v rozvodovém řízení, a její milenku Marii Davidovou. Pokus o funkční divadelní zkoušku a konstruktivní dialog naráží na vlny nekonečných výčitek. Permanentní hrozbu psychického zhroucení střídá deklarování mužnosti a síly. Stojí před námi monstrum, nebo člověk hoden soucitu?

‍

Stůl hoří, kulisy hoří, slova hoří, moje kůže hoří, hoří noc i ráno hoří. Čas hoří, každá sekunda hoří. Tak abychom si zatančili! Vitalita apokalypsy. Infernální veselost. Čilost mrtvol. Nepřekonatelné sklony k alchymismu.

‍

Mystika stejných frází. Pokolikáté se z nich stane zaklínadlo? Zacyklený patriarchát. Magický konzervatismus jako snaha mít sebe i svět plně pod kontrolou. Jako by se globální debata vinou nadpřirozených sil odmítala posunout dál. Prožívame nemožnost nového? Jak si představujete peklo vy?

‍

Poslední inscenace Ivana Buraje v roli uměleckého šéfa HaDivadla. Parodicky mystická groteska s prvky konspirace o současném (nepřekonatelném?) nárazu progresivního a konzervativního diskurzu. Enquistův text  je doplněn o citace z knihy přední italské feministky Carly Lonzi Klidně jdi, v níž v roce 1980 vydala přepisy rozhovorů s partnerem Pietrem Consagrou na konci jejich patnáctiletého vztahu. Meditace o hloupém nekonečnu. Rituál trapna. Paranoidní realismus. Peklo, ve kterém každý den budeme říkat to stejné. Pokus o transcendenci a rozloučení.