Jenom konec světa

Autorská osobní zpověď Jeana-Luca Lagarce. Hypnorealismus.

Devadesátá léta. Úspěšný, svobodný a bezdětný třicátník Louis přijíždí za svou rodinou z Paříže na venkov. Domů jezdí čím dál sporadičtěji a od poslední návštěvy uběhlo už několik let. Kulturní rozdíly dělí i rodiny. Přijíždí, aby se svým blízkým svěřil s velkým a tíživým tajemstvím. Čeká ho matka, žijící ve vzpomínkách na minulost a mrtvého otce, mladší bratr, který zůstal, aby pečoval o matku, jeho manželka a nejmladší sestra, která považuje Louise žijícího ve velkém městě za svůj idol. Ticho, rozpaky. Snaha nejitřit stále živé rány zahušťuje napětí.

‍

Všichni se snaží mít emoce pod kontrolou, zvládnout své role, ale kdo je jejich autorem? Je umrtvení sebe sama jedinou možností, jak být spolu? Kde jsou hranice sobectví v rodinných vztazích a jak je důležité ochraňovat své iluze o druhých? Nároky na kariéru a svobodu se bijí s nároky péče o blízké. Jako by nebylo možné obstát v ničem. Všudypřítomná vina prosakuje celým domem. Kdo koho v téhle rodině tvoří a kdo komu co dluží? Jak často jezdit domů? Co je to domov?

‍

Inscenace na pomezí reality a modelu. Divadlo a počítačová hra. Simulátor rodiny.

‍

V divadelní hře nejhranějšího současného francouzského dramatika rezonuje autobiografický motiv komplikovaného vztahu mezi městským liberálním intelektuálem a jeho rodinou žijící na venkově. Touha po intimitě na pozadí motivů návratu domů, opuštění blízkých, změny místa a identity, třídy a vztahu k životu a hodnotám, tvoří ve francouzské literatuře důležité téma. Můžeme ho najít u autorů a autorek jako je Didier Eribon, Annie Ernaux,  Michel Houellebecq nebo Édouard Louis, který si svůj pseudonym zvolil podle jména hlavní postavy hry Jenom konec světa. Náraz různých hodnot mezi městem a venkovem, které tvoří živnou půdu kulturních válek současnosti, ale i zakoušení čím dál více kolabujícího modelu tradiční rodiny, vnímáme jako prolog naší Sezony 49: Konec iluzí.