Debata o kontextech a rozměrech sezonního tématu Nerůst.

Návrat ke starému, v současné době rozptýlené mezi progresí a stagnací, znamená také velký otazník směrem k budoucnosti (udržitelnosti) nejen kulturních vzorů. Proč se stále na repertoár divadel vrací athénská a římská dramatika? Jaké aktuality a přesahy lze nalézt nejen v platónském myšlení a jak moc a intenzivně se vracíme k základům bez zkreslení, přepisování a zjednodušování? Do jaké míry je návrat návratem – a nikoli sázkou na neurčitost a bezpečí „nadčasových“ zdrojů? A nakolik jde naopak o projekci sebe sama?

Literární či výtvarné archivy nebo klasická hudba, filosofie, náboženství a kultura v širokém smyslu (folklór), to vše může být „tradicí“, kterou lze nekonečně reprodukovat, exploatovat a dovést k vyprázdnění... Návrat k tradičnímu je dnes zároveň předním svolávacím heslem konzervativců – v jiném smyslu může ale návrat ke kořenům znamenat i pozitivní význam „radikality“, vážící se k levicové a progresivní sféře, k její „tradici“. Jak se tedy umíme vracet – ke starému a vlivnému – a co takové postupy přinášejí nového?