(Czech) Pak mi došlo, že holá marnost je spásou, v téhle nazelenalé spleti dechů…

(Czech) Původní inscenace postavená na textech současných amerických básníků Deana Younga a Jamese Tatea.

Možná jsme přecitlivělí, světloplaší. Možná jsme se neměli ptát na toho druhýho chlapa. Možná, že to mňoukání pod zemí je naše dávno uhynulá kočka. Nebo domorodí obyvatelé téhle kolabující vesmírné hroudy. Tak třeštíme, polykáme prášky a kreslíme velmi sprosté mečouny. Ve snaze na sebe zase upozornit (nesnáším telefon, jak předstírá, že je můj přítel).

Ale jak se v tom vyznat? A proč, když už ani nemůžeme popadnout dech?

Surrealistické rekviem za všechno, co pomíjí, za všechno, čeho jsme se nedočkali. Těžkopádná něha mezi zkamenělými stromy, záchranný člun z plastových lahví a naděje vystřelené do vesmíru. Přitom jen čekáme, až L. vyleze ze sprchy a řekne něco uklidňujícího.