„Ach! Co chceš? A ty? Tebe. A ty? Nevím. Je to rozumná investice?“ Vybraná část propagačního textu, jímž je hra Be happy v režii Jiřího Honzírka prezentována, prozrazuje dva interpretační klíče celé inscenace, přičemž zároveň dopředu vzbuzuje obavy z prázdnosti a otřepaných klišé. Za první částí úryvku se skrývá stěžejní téma dialogu, až komunikačního boje dvou osob, muže a ženy, jejich snaha získat pro sebe co nejvíce a nepřijít přitom o část sebe. Pokusit se najít hranici, při jejímž překročení již není cesty zpět. Kunderův Falešný autostop – hraji, dokud si neuvědomím, že již nejsem hráčem, nýbrž je se mnou pouze hráno. Investice odkazuje k newspeaku moderní doby, pracovního vytížení a naučených frází, jimiž prodáváme. Zboží i sebe. Text Jana Havliceho zkompilovaný na inspiračních zdrojích Strindbergovy Slečny Julie, Gestalt teorií a jazyku příruček pro finančníky díky své proměnlivosti, rychlému spádu a jisté odlehčenosti ve výsledné podobě absentuje od klišé a prázdných frází a naopak svou prokombinovaností funguje až do závěrečného spojujícího oblouku.
Minimalismus inscenace započíná u jevištního prostoru, v nějž se promění prostor před barem ve foyer HaDivadla. Vymezený prostor umožňuje zhlédnout inscenaci při jedné repríze zhruba čtyřem desítkám diváků, čímž je značně limitována návštěvnost inscenace. Na druhou stranu má toto řešení své opodstatnění, neboť díky komornímu prostoru dochází k sevření herců a diváků a většímu vyznění této až albeeovské hry o manažerské a manželské posty. Umístění před bar není samoúčelné a herci pracují jak s barovým pultem, tak s prostorem za barem a koneckonců přímo v průběhu inscenace dojde i na točení piva. K efektním scénickým obrazům dojde díky variabilitě nasvícení, užívání rozličných barevných podkresů, zesilování a ztlumování světla. Podobně vizuálně ekfektně působí stíny, které vznikají nasvícením při nástupu herců z bočního vchodu, kudy běžně vstupují diváci do sálu.
Výchozí situace je pro oba stejná. Ona v upnutých černých minišatech s kapsičkami, on v černém obleku a bílé košili. Oba se straní společnosti firemního večírku za účelem nevinného flirtu. Zprvu si hraje ona s ním – svádí jej k tanci, musí jí sloužit, podřizuje se jejím rozmarům. Chce jeho zájem, vyznání lásky, oporu. Zatímco Kristýna čeká perspektivní vztah, píseň Svět je jenom hodinový hotel během jejich milostné scény nasměřuje pohled na mužskou perspektivu. On se od té chvíle přestává snažit ženu získat, alespoň coby sexuální objekt, nýbrž ji chce využít k obchodnímu podnikání. Najednou je on tím, kdo určuje vývoj jejich vztahu. Mluví řečí finančního světa, čísel a peněz a ona začíná tušit, že mu nikdy o nic jiného nešlo. Odtažitost jejich světů, kdy ona chtěla zisky milostné, zatímco on finanční, se začíná prohlubovat.
Simona Peková v roli Kristýny přichází na scénu jako bezstarostná žena, která se pohybuje v rychlých rytmech diskotékové elektro hudby a hodlá si užít firemní večírek. Postupně se v této hře na kočku a myš proměňuje z ostražité lovkyně na bezvládnou oběť, která padla do rukou Honzy Jana Lepšíka. Tomu herecky příliš nevychází submisivní rovina, v níž působí nejistě a váhavě. Mnohem více mu sedí opačná poloha dominantního muže, který s Kristýnou zachází sobecky a bez jediné známky soucitu. Ke změně jejich hereckých výrazů dochází ve chvíli, kdy v polovině hodinové inscenace vstoupí na scénu Coach Jan Grundman. Ten si od začátku užívá své stylizované entrée, během něhož předvádí rozličné pohybové kreace do hudebního podkresu písně Don´t worry, be happy. Coach zatažením černého závěsu ještě opticky zmenší již tak malý jevištní prostor a herci se tím pádem více přiblíží divákům. Na principu Gestal terapie rozebírá Coach komunikační potíže dvojice, přičemž více než o nalezení řešení jejich problému jde o předvedení principu dané terapeutické metody.
Inscenace o vztazích mezi mužem a ženou se po úvodu, v němž flirtovní fráze nahrazuje podnikatelský newspeak, uzavírá lyrickým vyprávěním příběhu o muži a ženě z odlišných prostředí, u nichž vzájemné neporozumění vede až ke smrti ženy z nadpozemského světa. Po prudkém a razantním začátku firemního večírku se hra uzavírá poklidně až meditativně za postupně se zesvětlujícího červeného světla. Snad jedinou drobností závěru hry je nemotivovaný odchod Coache, který se sice ztratí podobně překvapivě, jako se zjevil, nicméně pro diváka zůstává jeho linie nedouzavřena. Tato drobnost ovšem nemění nic na celkovém vyznění této milostně-podnikatelské bitvy muže a ženy o pozornost a porozumění toho druhého v době, „kdy je všechno strange.“