PORUCHA

Dnes večer nechci být sám! Krutá vánoční elegie.

Česká premiéra!

„Chlapec cítil ve svém srdci strach a nesl si ho s sebou promrzlým městem – mlha, sníh, světelné reklamy, byty modře ozářené, všude seděli osamělí lidé před svými televizory a dívali se na rodiny, které společně oslavovaly…“

Porucha

„Sex, láska a peníze v době jejich technické reprodukovatelnosti. To jsou tři hlavní témata Richterovy dramatiky.“

Bernd Stegemann

PORUCHA

Falk Richter je znám především jako autor kritizující životní styl globální společnosti a dopady „systému“ na běžný život jednotlivce. Jak napovídá titul, děje se v Poruše především řada poruch, chyb, a to od těch mentálních (depresivní, mentálně narušení lidé zpívají vánoční koledy), přes technické (nefunkční topná tělesa a hluk způsobený autonehodami odehrávající se nepřetržitě za scénou) až po ty mezilidské (opuštěné dítě na letišti a rodiče hádající se přes telefon, kdo ho vyzvedne; trojúhelník mladík-muž-žena vyčerpávající všechny možné sexuální kombinace; štědrovečerní večeře a hádka dcery s otcovou milenkou; narušený vztah psychiatra s jeho pacientem; rozchod dvou homosexuálních partnerů...). To vše ale zdaleka nevyvolává pocit deprese nad bezútěšností současného světa. Velkou devízou Richterovy dramatiky je totiž černý humor a absurdní ironie: všechny vyjmenované poruchy se odehrávají v kulisách vánočních svátků, coby symbolu času lásky a vřelosti, a to za stále klesající teploty.

UPOZORNĚNÍ: V inscenaci Porucha se používá stroboskop, mlhostroj a sněhostroj na bázi vody a saponátu. Divákům do 15ti let nedoporučujeme!

Falk Richter: Divadlo a politika

Systém, ve kterém žijeme – „náš způsob života“ – se nejdříve musíme naučit popsat nezávisle na hlavním médiu – televizi, která nám jej prezentuje v obrazech reklamního jazyka. K tomu nám však chybějí informace. A právě zde má divadlo šanci opět být místem, kde bude možné si tyto chybějící informace opatřit; informace, díky nimž si o našem systému vůbec můžeme udělat přesnější obrázek - potřebujeme nějaký podklad, na jehož základě se můžeme svobodně (popř. vědomě) rozhodnout, jestli to, co žijeme, vlastně skutečně chceme žít, a jestli to, co žijeme, chceme vnucovat jiným (lidem v jiných státech, kteří neprofitují z globalizovaného trhu). Potřebujeme protiperspektivu, možnou alternativu, kterou postavíme proti systému, jenž nám nyní vládne – jsem přesvědčen, že momentálně panuje na celém světě situace, kdy většina lidí odmítá stávající stav a postupně se na všech rovinách začíná spojovat, aby vytvořila nějaký základ pro změnu. Jsme ale na začátku; vypadá to, že kapitalismus bezpečně funguje – kapitalistické vztahy neznají subjekty, neznáme ty, kteří rozhodují, nejsou to lidé, které jsme si zvolili, nevíme úplně, kam nás chtějí nasměrovat, a pokud se nám něco nelíbí, ani není možné ukázat na někoho zodpovědného, vše je zahaleno mlhou, vše je nehmatatelné – odtud pramení všechny ty výbuchy vzteku v poslední době – vzteku na systém, který se nehodlá stát průhledným, odtud pramení potřeba útočit na symboly kapitalismu vedoucího války – divadlo je oproti čirému kapitalismu místem, které připouští kreativitu a komunikaci – větší a intenzívnější než nákupní pasáž, letiště, banka anebo televize, která je pravým opakem kreativity a komunikace – a proto divadlo, pokud ho jeho intendant nebo zřizující městská rada nepromění v muzeum zábavního provozu podle vzoru televize (kde vítězí peoplemetry sponzorů pohlížejích na média jako na reklamní plochy) – může být místem, kde lze pracovat na vizích jiného způsobu života – divadlo musíme dnes chápat jako součást mezinárodní sítě, která se ptá, jestli kapitalismus má schopnost být životním stylem pro většinu lidí – musí nám ukazovat jiné obrazy života, které např. v televizi k vidění nejsou – musí připustit jinou estetiku, než kterou vládne televizní obrazovka a reklama, musí vytvářet jiný druh koncentrace, musí připustit zakázané, popř. potlačované obsahy – a musí – také díky formě nové dramatiky – vytvářet příběhy, které nám tento život pomohou pochopit nebo které umožní rozvíjení našich idejí.

FALK RICHTER

Představitel současného německého politického divadla se narodil v roce 1969 v Hamburku, kde vystudoval divadelní režii. V letech 2000 – 2004 působil jako režisér v Schauspielhausu Zürich pod vedením hvězdy evropského divadla Christopha Marthalera, od roku 2004 je kmenovým režisérem a rezidentním autorem berlínské Schaubühne am Lehniner Platz, kde vytvořil několik inscenací vlastních textů (např. cyklus Das System), současné německé a světové dramatiky (Mariuse von Mayenburga nebo Marka Ravenhilla) a také moderní verze klasického dramatu (Schiller, Shakespeare ad.). Režíruje také opery a v posledních letech se soustředí na projekty na hranici činoherního, hudebního a tanečního divadla. Kromě toho je také autorem společensko-kritických a teoretických esejů, glos a úvah, které pravidelně zveřejňuje na svých internetových stránkách www.falkrichter.com.