ČESKÁ MĚNA

Navíc v minulých sezonách se HaDivadlo ve své dramaturgii cíleně zaměřovalo na mapování českých moderních dějin. Inscenace inspirovaná postavami z českých bankovek logicky zapadá do tohoto scénického zkoumání dějin české duše v přirozeném společenském kontextu. V čele inscenačního týmu stojí umělecký šéf Hadivadla Marián Amsler, který se ve své režijní práci dlouhodobě věnuje interpretaci soudobých textů moderními divadelními prostředky.

S radostí jsme také letos přesunuli kreativní práci na slavnostním večeru do Brna, čímž zdůrazňujeme celonárodní charakter oslav Dne české státnosti.

Autor je členem správní rady o.p.s. Dny české státnosti.

 

Anna Saavedra

O České měně

Při vzniku scénáře k divadelní inscenaci Česká měna jsme se zabývali otázkou, jakým způsobem představit významné osobnosti zobrazené na současných českých bankovkách, respektive jakou zaujmout pozici na významové škále mezi jednoznačnou glorifikací a pro dnešní dobu příznačnou a obligátní ironizací či parodií. Jako základní matrici jsme zvolili formu scénické symfonické básně, tedy formální partitury pracující s fragmenty citací, dokumentárních textů a řadou aluzí, abychom tak ohraničili jistý magický topos historického, politického, kulturního a duchovního odkazu těchto osobností. V další fázi jsme se pokusili nahlédnout životní osudy jednotlivých osobností jakýmsi „pohledem odjinud“, novou optikou, která se vyhýbá všeobecně známým poučkám, zobecnělým klišé či prvoplánově interpretovaným intimním „pikanteriím“. Zaměřili jsme se na subtilní atmosféru autentických promluv, za nimiž cítíme osobnost konkrétního člověka, který velmi palčivě vnímá atmosféru své doby, její problémy a kontroverze, ale také vlastní omyly, chyby, selhání, vlastní determinace, jejichž plné pochopení je impulzem k transformaci a novému poznání. Nestavíme tyto osobnosti na nedotknutelný kamenný piedestal. Stejně tak není naším úmyslem je zesměšnit, ačkoli humoru, jemné ironii a nadsázce se nevyhýbáme, věříme totiž, že i oni sami smysl pro humor měli a uměli jej projevit tváří v tvář paradoxům, které je obklopovaly. V inscenaci jsou jednotlivé osobnosti často představovány v situacích, které kontrastují s našimi často vágními a bezmyšlenkovitě tradovanými představami. „Otce vlasti“ Karla IV. zastihujeme na počátku jeho státnické kariéry, když se po letech strávených ve Francii navrací do nehostinné české země, jejíž jazyk zapomněl, jak posléze píše ve svém životopise. „Také dělám chyby“, dodává českým národem naivně zbožštělý „tatíček“ Tomáš Garrigue Masaryk ke svému kontroverznímu působení v kauze Rukopisy. Nespoutaná Božena Němcová boří dobová klišé o ženách, noří se do řeky a plave proti proudu nemajíc strachu, zatímco slavná operní diva Ema Destinnová loví úhoře holýma rukama. Komenský s Masarykem u dohořívajícího táboráku hovoří o utopiích, noční nespavosti a nechuti učit. Lyrické, často až „čechovovské“ scénické plochy se střídají se situacemi sitcomu, v němž je krom situačního humoru přítomna řada historických odkazů a aluzí. Svatá Anežka koná zázraky a přináší světlo božího odpuštění do vášnivých vlasteneckých rozepří, které František Palacký komentuje slovy: „Já vím, jsem autorita, ale oblíbený nejsem.“ Jen Přemysl I. Otakar mlčí s očima upřenýma do hlubin dávnověku…

 

 

Autorka scénáře Anna Saavedra