HaDivadlo uvedlo v režii svého uměleckého šéfa Mariána Amslera frašku Davida Gieselmanna Holubi. Režisér zároveň pro inscenaci navrhl velmi působivou scénu situovanou jako součást hlediště: devět bílých dveří – po třech napravo, nalevo a na horizontu – kontrastuje svou civilností s idylicky lyrickou bělomodrou oblohou v pozadí a se surreálným barevným kruhem, na nějž se občas promítá. Dveře fungují jako příznačná fraškovitá náležitost pro odchod a příchod; není jasné ani důležité, kam vedou. Jde o chiricovsky snové prostředí, souladné s vysoce stylizovaným počínáním postav. Začínají výrazně schematizovanými a dlouze opakovanými loutkovitými pohyby a každá z nich si i potom během děje udržuje pestrý, avšak zřetelný gestický stereotyp, fyzicky přitom nemálo náročný.
Představení při premiéře vévodil hostující Petr Jeništa jako psychiatr dr. Erich Asendorf. S umělecky rozcuchanými vlasy a roztržitým pseudoodbornickým chováním ztělesnil karikaturu odcizeného lékaře, který si nepamatuje pacienty, ani ty nejprominentnější včetně své provdané milenky, o jejíhož muže rovněž cynicky pečuje. Propad do nesmyslného světa prázdných návyků třeba připouští, aby doktor vžitými koitálními pohyby jakoby mimochodem a nevědomky opracovával zadní část těla svého mužského protějšku, aniž zřejmě dává najevo sklon k homosexualitě.
Takto je vybudována veškerá bláznivá logika textu i jeho provedení. Petra Bučková jako psychiatrova milenka Natálie Vossová vyhrává hrdinčiny hysterické reakce i roztoužené nálady téměř akrobatickými cviky a groteskní mimikou, zatímco Jan Grundman jako její manžel Holger Voss naopak předvádí úspornou pohybovou studii ušlápnutého vyššího úředníka pronásledovaného vyznavačkou mobbingu neboli psychického týrání na pracovišti; tyranku podala v pěkné zkratce Sára Venclovská. Gieselmannova fraška a Amslerova režie přitom běžně unesou divoké „výšiny“ z vazby, jako například když se oba Vossovi náhle a bez zřetelné motivace odhodlají „na všechny křičet“ a hned své odhodlání uskuteční.
Dějový svorník představuje Martin Siničák v úloze Roberta Bertranda, jenž se rozhodne jak své upjaté ženě Gerlindě, kterou ukázněně hraje Kamila Kalousová, tak vlastní profesní i osobní existenci uniknout a zmizet. Vrací se posléze do děje jako svůj bratr François, rezignovavší na všechny civilizační vymoženosti; záleží mu jen a jen na odkázaném holubníku a jeho obyvatelích. Pokus o únik se mu nepodaří. Vyzní jednak jako motiv všeobecného znechucení, jednak jako fraškovitý podnět k velkému grotesknímu sporu mezi postavami o to, zda se jim Bertrandův čin hodí do krámu, nebo ne, a zda tudíž jeho novou existenci budou respektovat. Fraška svou groteskní náručí pohltí i Bertrandova syna Helmara, kterému Marián Chalány propůjčil karikované rysy příslušníka obhrouble věcné mladé generace. Erika Stárková ji podobně jako on ztvárnila v asentimentálním portrétu své Silje van der Vries.
Holubi jsou krutá, černě zabarvená hra, krásně neuctivá vůči takzvaným tradičním rodinným i společenským hodnotám. Jan Havlice jako dramaturg osvědčil při jejím výběru šťastnou ruku, ostatně od svého nástupu už poněkolikáté. V živě znějícím překladu Barbory Schnelle se tak Gieselmann na české scéně úspěšně usadil. HaDivadlo při své nejnovější inscenaci pochodilo výborně a potěšilo diváky i podepsaného kritika.