Datum 12. dubna 1961 přepsalo dějiny lidstva. Do vesmíru totiž vzlétl první člověk a obletěl Zemi. Jurije Gagarina, který absolvoval toto vesmírné dobrodružství, připomíná nová inscenace HaDivadla. Autorský titul Jána Sedala získal podobu hravého poetického pásma, které se ve druhé půli překvapivě „zlomí“ do opery.
Scénická imaginace tu vítězí nad suchopárnými fakty. Sedm obrazů nazvaných prostě Gagarin tvůrci složili do básnivé montáže. Ponechali stranou dobový ideologický nátěr, kterým byl ve východním bloku i v rudé kosmické mocnosti tento mimořádný výkon ještě dlouhá desetiletí přiživován. I když politikum je v inscenaci také trochu přítomno. Vstupní výjev představí malého zvídavého Jurije, jehož skromnost a dobrosrdečnost byly pověstné, na cestě za snem. Chlapci utíkajícímu od rodičů se jako mávnutím čarovným proutkem jeho tužba splní a šatní skříň se promění v raketu, stejně tak rychle Gagarinovi „přistane“ vojenská uniforma, v jaké znala celá planeta tohoto usměvavého muže nejvíc.
Scenárista a režisér v jedné osobě však nestopuje chronologicky kosmonautovy životní kroky. Sedal jako někdejší loutkoherec sází na sílu scénických obrazů, na vynalézavou práci s rekvizitou a také na nezvyklou poetiku. Gagarin zpočátku není jenom laskavý voják, jemuž mimořádně náročný výcvik nezatemnil mysl ani tvář. Tento vesmírný pionýr bude sice hrdinou, víc než gerojem je však v Sedalově inscenaci loutkou, která svůj život tak úplně sama neřídí. Majora Gagarina třeba oblečou do velké sukně, on se v ní vrtí jako čamrda, aby bylo zřejmé, že na rotující kus oděvu, připomínající gramofonovou desku, nahrávají vzkazy či příkazy také jiní. Zmenšené pimprlové divadlo, které se na jevišti objevuje, je další ukázkou Sedalovy poetiky. Jinde do produkce vstoupí dva uniformovaní Američané z NASA, kteří se stádem ruských divochů smění Gagarina za „dutý šíp“, připomínající raketoplán stejně jako jadernou hlavici.
Nosným pilířem inscenace se postupně stávají vztahy mezi davem a osamělým Gagarinem. Sedal se v jejich prezentaci nebojí ani výstředního humoru. Původní chór se postupně promění v jakousi divou tlupu a po vzoru Mauglího se gagarinovské děťátko dostane k vlčí rodině, která si na něho činí nárok. Vlci vzápětí soudí Gagarina za to, že jim pošlapal Měsíc, na který oni celé generace vyjí. Ostatně vytí na měsíček obstará už vtipnou ouverturu kusu.
Výtečnou hudbu, která je dílem dirigujícího Petra Hromádky, obstarávají jenom čtyři žestě: trumpeta, dva trombóny a tuba. A živý kvartet muzikantů přetaví náladu inscenace do groteskní a žertovné hudební fresky, v níž vynikne zejména skvělý pěvecký výkon Eriky Stárkové. Nutno přiznat, že vlastně všech osm herců zvládlo své operní party se ctí a rozverné texty (zpívané vážně) se tak nestávají předmětem karikatury. Tento rozezpívaný a hudebně opravdu vynalézavý tvar posunuje Sedalovu hříčku k poloze ódy na hrdinský čin. Však také text má místy litanický charakter. Prudká změna žánru není jenom prostým zpestřením, ale snažení vlčích soudruhů kolem Gagarina i jeho směny s Američany v operní formě činí celý projekt vážnějším, zároveň i hravějším. Sedalova inscenace vrcholí poetickým obrazem, v němž Gagarin, toužící od mala po nebeském měsíčním tělesu, dostane do rukou velkou kouli, jaká se vrtívá u stropu na diskotékách a vytváří luminiscenční efekty. Splnil se mu sen a svůj vysněný Měsíc dobyl, dokonce jej třímá v rukou. I proto se může zase stát malým chlapečkem, kterého „maminka“ svlékne do naha a v bazénku s vodou omývá.
Marián Chalány ztvárňuje Gagarina coby usměvavého a stále jakoby nedospělého muže, okouzleného děním okolo. Je hereckou oporou inscenace, která vystřelila kosmonauta k pomyslnému nebi, a to na divadelní raketě tvořené z hravosti, poetických obrazů, zpívaného slova a jakési tesklivé něžnosti.