JSEM KRAFTWERK!

Návrat ke kořenům, tak zněl název nového programu, který začal v roce 1970 realizovat polský režisér a teoretik divadla Jerzy Grotowski. Stejné heslo si před několika měsíci vytklo ve svůj dramaturgický program této sezony brněnské HaDivadlo. Dnes trochu ve stínu Husy na provázku, kdysi však vlajková loď nonkonformní dramaturgie a nekonvenčních divadelních přístupů. Grotowski svým manifestem mínil návrat k prazákladu teatrality, Brněnští návrat k tvůrčím východiskům, na nichž byl tento, původně prostějovský soubor, v sedmdesátých letech minulého století vybudován. Tedy k autorskému divadlu založenému na osobnostech, k iniciování vzniku nových divadelních her a k hledání impulsů současného evropského divadla. Tak alespoň zněla jejich slova, která uvedla již 36. sezonu HaDivadla. Nové vedení reprezentované uměleckým šéfem Mariánem Amslerem a dramaturgem Janem Havlicem oslovilo ke spolupráci několik současných dramatiků, kteří měli napsat text přímo pro daný prostor divadla a – tak říkajíc – na těla herců.

První vlaštovkou je hra Jsem Kraftwerk!. Autorem je prestižní slovenský dramatik Viliam Klimáček. Vypadá to, jako by se s jeho texty letošní podzim roztrhl pytel. V září měla premiéru v rámci projektu Divadla Na zábradlí Nebe nepřijímá jeho hra Já v Praze, má játra v Londýně (mimochodem též pod režijním vedením Mariána Amslera), v půli října uvedl českou premiéru Klimáčkova Komunismu Divadelní spolek Kašpar a pár dnů poté Jihočeské divadlo České Budějovice.

Jsem Kraftwerk! je parafrází Čechovova Racka. A to jak tematicky (divadlo na divadle, věčně nenaplněná láska), tak samotnou výstavbou textu. Podobnost se objevuje mezi postavami, situacemi, někdy i dílčími promluvami. Všechno se děje ale mnohem intenzivněji. Miluje se s větší vášní, stejně jako se s větším odporem bojuje proti tradičním divadelním hodnotám. Jak by ne, vždyť se nacházíme na prahu jedenadvacátého století. Jsme svědky demonstrativního protestu mladých absolventů herecké školy, kteří živelně obsazují budovu bývalé elektrárny, aby z ní následně vybudovali divadlo nových forem. Ano, jsou to ty nové formy, po kterých zoufale volal Treplev coby mladý nepochopený autor a které nyní prosazuje energicky odhodlaný režisér elektrárenské skupiny Viktor Anděl (Jan Grundman). U jeho přítelkyně, přední herečky souboru Nely Lenské (Erika Stárková), zůstala jen nekonečná touha hrát, není v ní nic z jemnosti a nezkušenosti Niny Zarečné. Nela je příliš ambiciózní a dravá, než aby nepodlehla slavnému dramatikovi Petru Hakrovi alias novému Trigorinovi (Martin Siničák), který jí prostřednictvím svého jména otevírá svět showbusinessu. V novém čechovovském milostném mnohoúhelníku neschází ani zhrzená Máša, zde produkční Marie Králová (Petra Bučková), a vysloužilá herecká hvězda Arkadinová, zde populární celebrita Hana Mayerová (Simona Peková). Tím, že se původní téma Čechovova Racka posunulo do současnosti, posunuly se oproti předloze i charaktery postav – směrem k větší pokřivenosti až zvrácenosti. Hra však přináší i témata ryze aktuální – fenomén bulváru, komerce a politického lobbingu.

Poměrně dlouhá expozice, obsahující všelijaká protestní provolání herecké skupiny, působí – i díky pestrobarevnému kostýmování – jako masopustní rej. Tedy docela slušná zábava. Lehká komediálnost hry se však stále víc přeměňuje v sarkasmus. Stejně jako se postupně proměňují – rozpadají charaktery postav až k úplné morální prázdnotě v posledním dějství, mění se s nimi i výtvarná a světelná složka inscenace. Barev a extrémních střihů kostýmů ubývá, stejně jako světelných zdrojů. V závěru zůstává pár blikajících reflektorů, které míří přímo do očí diváků. Snad jediné mi nebylo jasné: proč tvořila zadní horizont bílá plachta s černobílým realistickým potiskem, navozující prostředí tovární haly? Stačila by přece syrová hloubka jeviště, a efekt industriálního prostředí by byl hotov.

Největší (a nejefektnější) herecký part měla Simona Peková v roli kouzelně afektované herečky Mayerové. Scéna, kdy vyznává lásku o generaci mladšímu režiséru Andělovi v obřím ptačím hnízdě, patřila k vrcholům představení. Stejně výrazný byl i Martin Siničák v roli spisovatele Hakra. S lehkostí a nadhledem ztvárnil postavu obludně cynického a znuděného spisovatele, který vždy a za všech okolností zůstává „nad věcí“ a často i sám nad sebou. Parafrází čechovovské látky vykročilo HaDivadlo novým směrem rázně. Svého vytyčeného programu dostálo. Teď jen nepolevit a vytrvat.

HaDivadlo vykročilo inscenací Jsem Kraftwerk! novým směrem

Potřebujeme nové formy,“ vyhlašuje mladý režisér Treplev v proslulé replice Čechovovy hry Racek. „A je rozhodnuto. Odteď se divadlo musí dělat jinak. Na jiných místech a s jinými tématy než doteď...“ Mohl by to být opět Treplev, slovo si ovšem vzal Viktor Anděl, jedna z hlavních postav nové hry slovenského spisovatele a dramatika Viliama Klimáčka Jsem Kraftwerk! Svým názvem inscenace odkazuje jednak na prostředí elektrárny, kde se vše odehrává, jednak na skupinu Kraftwerk, německé hudební inovátory na poli elektronické hudby.
Inovací momentálně prochází i brněnské HaDivadlo, v němž si hra odbyla premiéru. V dubnu vystřídal v pozici jeho uměleckého šéfa slovenský režisér Marián Amsler pět let vládnoucího Luboše Baláka. Divadlu byla pod bývalým vedením právem vytýkána roztříštěnost a dramaturgická neujasněnost. Objevovaly se tu inscenace tematicky objevné (Extase), odvážné, ale rozporuplné (Pařeniště), vtipné, ovšem nic víc (Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně), soudobě klasické (Psychóza ve 4.48) a bohužel i vyložené neúspěchy (Idioti). Nové umělecké vedení ve složení Marián Amsler a dramaturg Jan Havlice vyhlásilo vykročení novým směrem, to má ovšem zároveň být i návratem: k původní autorské tvorbě a iniciování vzniku nových her českých autorů. A právě hra Jsem Kraftwerk!, kterou Klimáček napsal přímo na tělo – či těla – souboru, má být manifestem jeho nové éry.
 
Proces entropie
Zrovna skončili vysokou školu, JAMU či DAMU. Neobdrželi, v lepším případě odmítli nabídky kamenných divadel. Říkají pyšně, že nechtějí zkamenět, dokud jsou mladí a plní energie. Obsadí bývalou elektrárnu, v jejíchž prostorách hodlají dělat divadlo po svém. „S minimálními prostředky tu začneme dělat představení, která lidem ukážou, že divadlo nemusí být jen mramorový sarkofág, ale že dnešek potřebuje nový pohled na proměnlivou skutečnost, již je čím dál těžší pojmenovat,“ říká ve hře Viktor Anděl. Těžko říct, nakolik má pravdu – je to však skvěle vystižený reprezentant typického absolventa vysoké umělecké školy v Česku.
Ten příběh je totiž všeobecně známý: není to ani tak drama idejí jako spíš „dráma“ ideálů, které narážejí nejen na institucionální pořádek, jinak též realitu, ale také na vlastní rozporuplnost. Málokomu se totiž podaří svou vizi uskutečnit tak jako třeba Viliamu Dočolomanskému s jeho Farmou v jeskyni. Příběhy mladých nezávislých skupin se obvykle ubírají spíš po trajektorii existenčních potíží, brzké únavy materiálu a korupce vizí ze strany pragmatického rozumu.
Klimáčkova hra Jsem Kraftwerk! proces entropie jedné umělecké skupiny s nadhledem zaznamenává a glosuje. Vedle Viktora Anděla přináší několik dalších výrazných postav, opět s analogií u Čechova: mladá herečka Nela (u Čechova Nina), zkušená harcovnice Hana Mayerová (Irina Arkadinová), spisovatel a dramatik Petr Hakr (Trigorin). Čechovovskými odkazy dostává inscenace ironický nádech: stará a důkladně prověřená je nejen touha po nových divadelních formách, ale i všechny deformace, jež jí nedovolí bezprostředně se uskutečnit. Stejně jako u Čechova se tu například mladá herečka zamiluje do spisovatele a záhy skupinu opouští, zde ve prospěch televizního sitcomu.
 
Nutná inventura
Je to však spíš ojedinělá vada na kráse. Jsem Kraftwerk! je totiž na nedávné poměry HaDivadla překvapivě vyváženou inscenací, v níž vše víceméně funguje. Duchaplná předloha tu našla uměřenou a logickou režii bez zbytečných výstřelků – střílí se leda na vlaštovky – a režie zase našla několik vynikajících hereckých výkonů. Na prvním místě ten Simony Pekové, jejímž sladkým tajemstvím zůstává, co vše propůjčila herečce Mayerové ze sebe. Nehledě na to však exceluje a stejné uznání patří i představitelům menších rolí, zejména Jánu Sedalovi, jehož starší herec Malina vnáší do hry svými vzpomínkami na divadlo za socialismu další rozměr.
Klimáček je tak trochu neprůstřelný autor, protože si dokáže dělat legraci sám ze sebe. Ústy svých postav řekne, jaká jsou nejhorší klišé současného divadla, a pak je divákovi do jednoho předvede: mobily na jevišti, projekce, postava bulvární reportérky. O jednu úroveň výš ovšem toto zacyklení odkazuje ke skutečné potíži současného divadla: je lyrické v tom smyslu, že se v sobě pořád nimrá, namísto toho, aby hledalo příběhy ve světě „tam venku“. Pokud i HaDivadlo začalo novou éru tím, že zazpívalo o sobě, šlo snad pouze o prolog či nutnou inventuru a zametení před vlastním prahem. Přesto se hodí připomenout na závěr opět Trepleva: „Víc a víc jsem přesvědčen, že nejde ani o staré, ani o nové formy, ale o to, že člověk píše a nemyslí na žádné formy, píše, protože mu to leží na srdci.“ Pravda, o několik stran dál se Treplev zastřelí… 
 

Česká premiéra hry JSEM KRAFTWERK! od Viliama Klimáčka v brněnském HaDivadle představuje umnou parafrázi slavné Čechovovy hry Racek.

Klimáček, sedminásobný držitel prestižní Ceny Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru roku, stvořil přímo pro soubor titul, ve kterém se - stejně jako slavný dramatik - dotýká uměleckého i životního pinožení lidí. Svůj opus zařadil do dnešních souřadnic a tvořil dialogy přímo pro konkrétní herce. HaDivadlo, kdysi bašta autorských novinek, tak pošilhalo po své zářivější minulosti.

Příběh je otevřen prostě, nabízenými tématy je však notně a zdařile rozkošatělý. Do bývalé vodní elektrárny vtrhne tlupa mladých herců. Divadlo chtějí vidět svobodně, po svém, bouří se proti zavedeným pořádkům a překvapivě uspějí. Jenže i v divadle Kraftwerk začne postupně svobodomyslnost prorůstat pragmatismus vztahů, tvorby a životy zúčastněných se kroutí po svém.

Ironie i sebeironie Naplňuje dnešní bytí zasmrádlá banalita, nebo jsou v té pozemské hře lidí stále ještě nějaké životaschopné ideály? Jsme směšní, protože už nemáme smysluplné cíle, nebo spíše proto, že jsme je poztráceli v přemedializované a komerčně neukrotitelné době? Klimáček však nestvořil žádnou moralitu, ale zcela v duchu hořkosměšného Čechovova světa vytvořil košatý obrázek dnešní společnosti. A dotkne se všech a všeho.

Jemně zesměšňuje třeba dnešní způsoby na divadle. Za socialismu zuřil teror ideologie, dnes uměleckou tyranii na sebe vzali režiséři. Autor v sebeironickém šlehu konstatuje všemožné nešvary současných textů, aby nakonec svou hru zamořil používáním mobilů a filmovými dotáčkami. A k tomu rozplétá jemně předivo vyvanutých či nenaplněných lásek, vztahů a tužeb.

Na inscenaci režiséra Mariána Amslera, který hru také oblékl a vybavil i scénograficky, je zřejmě nejcennější jemný odér tragikomické optiky. Mám na mysli prokreslení psychologie jednotlivých figur bez moralizování, ono čechovovsky magické jiskření vznikající ze srážek těchto zoufalců. Zanícené divadelní pozorování (jde navíc o divadlo na divadle) hned zkraje vtáhne i diváka.

Vedle kvalitního textu a příliš neexhibující režie na tom má zásluhu soubor. Režisér a guru skupiny Viktor Anděl je v podání Jana Grundmana jedním z nejzajímavějších výkonů večera. Umanutého divadelníka, který se nakonec rozseká o vztah k omšelé herečce a o ztrátu ideálů, Grundman servíruje s přesvědčivou rozervaností. Je pravdivý zpočátku jako svazácky zapálený a posléze jako emočně popálený. Tragédii talentované herečky Nely Lenské vyprázdněné vztahem s povrchním televizním scenáristou nabídla v jasných, ale nepředrásaných konturách Erika Stárková. Známá herečka Mayerová, jejímž předobrazem je Arkadinová z Racka, přesně konvenuje Simoně Pekové. Teatrální unuděná mondéna přibije diváka do sedadla neustálým žonglováním mezi trapností, blazeovaností a zoufalstvím ženy, které vše začíná protékat mezi prsty. Až rusky bolestný romantický tón přinese fatálně zamilovaná Marie alias Petra Bučková. Marián Chalány jako synáček slavné divy vsadil na legrační neohrabanost prominentního dítěte.

HaDivadlo iniciovalo vznik zajímavého textu a inscenace. Mnoho významových i hereckých valérů bude ještě třeba vycizelovat. I tak je titul Jsem Kraftwerk! divácky přitažlivou sondou do života dnešních lidí stejně jako do světa, kde, jak známo, „jedna herečka druhou za střízliva nikdy nepochválí“.

V brnianskom HaDivadle vyriešil Viliam Klimáček náročné rozprávkové zadanie.

Na začiatok odcitujem úvod z listu Viliama Klimáčka hercom HaDivadla: „Vážení kolegovia! Marián Amsler ma oslovil, či by som pre vás nenapísal hru, ktorá by bola o divadle ako médiu, reflektovala by jeho nádeje aj prehry, bola univerzálna, ale aj intímna, aby brala za srdce a zároveň divákov bavila, aby bola písaná na telo konkrétnemu súboru, ale mala aj presah a bola publikovateľná, prosto, zadanie typu, aké prichádza v rozprávkach: choď ani nie peši, ani nie na oslovi, ani nie nahá, ani oblečená.“

Ako Klimáček toto „rozprávkové“ zadanie vyriešil? Po dohode so šéfom a režisérom HaDivadla Mariánom Amslerom napísal veľmi voľnú parafrázu na Čechovovu Čajku.

S Čechovom sa Klimáček nepotýkal po prvý raz: verní diváci GUnaGU sa isto pamätajú na jeho hru Čechov-boxer. Napokon z tejto „nezabudnuteľnej parafrázy“ reprodukujú aj v aktuálnom programe Ha-Divadla úryvok z nezabudnuteľného trinásťdielneho sitkomu Tri sestry, vysielaného Cárskou televíziou (nevedno, či už zlúčenou, alebo nezlúčenou s Cárskym rozhlasom).

Pokus vzkriesiť mladosť

Klimáčka ako „zakladateľa a budovateľa“ alternatívneho autorského divadla GUnaGU inšpiroval Amslerov podnet, aby napísal príbeh o vzniku, rozkvete a rozklade fiktívneho, ambiciózneho alternatívneho divadelného súboru, ktorý sa usadil  v opustenej priemyselnej budove. Veď preto aj ten názov: Som Kraftwerk! (Mimochodom: aj hudba v inscenácii je od nemeckej skupiny Kraftwerk.)

Sledujeme rozkvet aj úpadok tohto fiktívneho Klimáčkovho Kraftwerku, ktoré v mnohom pripomínajú osudy dnešného HaDivadla. Niektoré komentáre a repliky „otcov-zakladateľov“ HaDivadla (Sedal, Drozda, Maršálek), ktorí v tejto inscenácii prakticky hrajú sami seba a ešte aj teraz, po takmer štyroch desaťročiach, sa usilujú vzkriesiť svoju avantgardnú mladosť a pripomínajú si skutočné „historické“ chvíle (napríklad vystúpenie slávneho Living Theatre v Brne).

Takže: je to inscenácia zároveň fiktívnej a zároveň takmer dokumentárnej hry. Príbeh nadšených začiatkov a trpkých koncov. No napokon napriek všetkému zostáva nádej a viera v zmysel divadla.

Keď stíchol potlesk

Prvá polovica hry je veselá, entuziastická, priam roztatárená. Druhá je nostalgická, trpká, ale predsa nie beznádejná. No ani v jednej nechýbajú vtip a inteligentná sebairónia.

Na premiére sedel v prvom rade nestor českej kinematografie režisér Vojtěch Jasný. Keď utíchol dlhý potlesk, povedal mi: „Cez prestávku – po prvej časti – som si pomyslel, že je to len taká zmes zábavy a recesie. Ale v druhej časti, a najmä v závere, už išlo o čosi podstatné: o zmysel divadla. Zrazu predstavenie získalo duchovný rozmer. A to je pre mňa odjakživa podstatné!“