Divadelní noviny (30. května 2010)
Sarah Kaneová byla jednou ze zakladatelek a vůdčích osobností tzv. cool dramatiky, která se v podobě bouřlivé vlny přehnala evropským divadlem devadesátých let. Teprve po jejím odeznění rozpoznáváme, v čem byla cenná, co přinesla a co odplavila, a v nánosech, které po ní zůstaly, nacházíme jak hlušinu, tak valounky ryzí hodnoty. Přitom je zřejmé, že řečiště, jímž se vlna provalila, je ještě nepevné, a krátký časový odstup dosud brání jasnějšímu vřazení do kontextu světového dramatu. Převažují v usazeninách vrstvy přímočaré explicity, vulgarity a sexu, nebo spíš chladné odtažitosti a nevzrušivé „pohody“, jíž asi nejvíc odpovídá anglický termín „cool“? Nebo se neoddělitelně prolínají?
Ať už však budeme o cool dramatice teoretizovat jakkoli, je zřejmé, že dílu Kaneové neschází devíza v jistém smyslu nejcennější, totiž opravdovost a osobnostní ručení. Psychóza ve 4:48 z přelomu let 1998–1999 je v tomto ohledu nekompromisní: popisuje hrdinčin dobrovolný odchod ze života, který autorka vzápětí sama uskutečnila. To je tvrdý a jasný fakt, s nímž se případní inscenátoři musejí vyrovnat.
Fenomén psychické nemoci je v této sezoně brněnského HaDivadla frekventovaný. Zatímco však v Balákových Bohnicích a v Trierových Idiotech plní spíš metaforickou funkci, je v Psychóze reálným stavem hrdinčiny ztrápené duše. Kaneová jej zachytila formou, která více než dramatem je velkou přerývanou básní s refrénově se vracejícími motivy, vášnivou tirádou bolesti, lásky a touhy po vymanění z pout vezdejšího žití. Její prosby, repetitivní chrlení a spílavost mnohdy evokují úpěnlivá volání starozákonních žalmistů, některá místa nezapřou přímou biblickou inspiraci. Monolog tu volně přechází v náznak dialogu. Z dramatického hlediska má text experimentální charakter, protože autorka pouze předepisuje počet tří postav, aniž by je blíže specifikovala a určila jejich party.
Bylo by zjednodušující a zavádějící říci, že se jedná o text duševně nemocné. Kaneová ve formální rovině pouze rozvinula své pokusy z předešlých her a v obsahové stvořila konzistentní, silnou a zcela srozumitelnou skladbu. Obě složky ve vzácné shodě prosí o porozumění pro mezní a běžnému smrtelníkovi nepochopitelný stav mysli a o možnost svobodné volby uniknout trýznivé existenci třebas i fatálním činem sebevraždy.
Inscenace Filipa Nuckollse zdolává složitou výzvu rafinovanou a na první pohled překvapivou formou kabaretu. Tři herečky (Simona Peková, Petra Bučková, Sára Venclovská) v bílých a černých trikotech, kožených bundách a kabátech a výrazně nalíčené deklamují, zpívají a tančí na vestavěném pódiu s rudou oponou – často zahaleny v dýmu – za doprovodu podmanivé hudby Patrika Charváta. Že jde však o mámivý pocit žánrového bezpečí, ukazuje hned úvod inscenace, kdy po prologu v předsálí opakuje Petra Bučková Laurettinu árii z Pucciniho Gianni Schicchiho nikoliv dle očekávání na pódiu, nýbrž v průchodu mezi ním a diváky. Tento prostor bezprostředního kontaktu je využit ještě několikrát, třeba v silné groteskní pantomimě, v níž herečky s pomocí naddimenzovaných tub medikamentů zvesela líčí absurditu léčby psychózy, jejímž výsledkem je zklidněný a zároveň řádně zdrogovaný jedinec. Příznačné užití rekvizit sledujeme i v případě plynových masek, které si herečky nasazují v rolích lékařů chránících se tak před „nákazou“ od přesvědčené i přesvědčivé pacientky.
Kabaretní opona si zahraje hned zkraje, kdy se zpod ní vynoří hlava, ruce a nohy, jimiž tři interpretky vytvářejí iluzi jediné figury. Tento obraz symbolicky vystihuje rozpolcenost hrdinky, kterou předpisem tří postav patrně sledovala i autorka. Režisér Nuckolls si s nutnou neurčitostí postav vůbec poradil zdatně – jakmile se zdá, že se z hereččiny kreace stává konkrétní figura, lehkým posunem tuto iluzi zruší. Všechny tři interpretky plní svůj úkol přesně: jsou dobře odlišitelné a přitom přesnými znejisťujícími posuny ve výrazu vytvářejí potřebný „trojjediný“ dojem.
V samotném závěru inscenace, která v souladu s textem není beznadějná, nechal režisér zopakovat část replik z úvodu, jimiž naléhavě akcentuje otázku po tom, co jeden každý z nás může nabídnout svému okolí. Tedy otázku, jak i my diváci užíváme dar toho, co nazýváme duševním zdravím, k obecnému prospěchu. Je to oslovující tečka za dílem, jež může většinového diváka svou vyhraněností svádět k odstupu. Silná inscenace HaDivadla k němu však nedává výraznější příležitost.
