Fenomén dánské filmové školy 90. let dorazil s plnou silou do českého divadla, a to především v podobě adaptací filmových scénářů Larse von Triera, jistě nejznámějšího představitele směru koncentrovaného kolem manifestu Dogma 95. Prolomit vlny se objevilo předloni v Ostravě u Bezručů a loni v pražském Rokoku, komedie Kdo je tady ředitel? ve Švandově divadle a ve Zlíně, pražské Národní divadlo chystá Dogville. Nejaktuálnějším počinem dle dánského vzoru jsou Idioti v brněnském HaDivadle.
Rozhodně nelze říci, že by HaDivadlo jen surfovalo na vzedmuté trierovské vlně, protože zájem o filmovou nebo s filmem spjatou látku je u něj v poslední době enormní: divadlo má na repertoáru Extasi a Ucho, svým způsobem do této řady zapadá i Intimní život Pepka námořníka a Oliv Olivové, nadto v brzké době chystá inscenace Marx bros. a Bonnie a Clyde.
Idioti jsou příběhem o partě podle všeho dobře zajištěných mladých lidí, kteří se věnují zvláštní činnosti – chodí do restaurací, továren, po domech a podobně a předstírají tam duševní postižení. Na své expedice vyrážejí z kodaňské předměstské vilky, kterou obývají poněkud squaterským způsobem. Stoffer, jenž má od svého strýce za úkol dům prodat, je vůdcem smečky a hlavním osnovatelem metod, které lehce zavánějí sektářstvím. Odmítá hru na idioty považovat za ulítlou zábavu a prezentuje ji jako očistnou cestu k nezáludnému svobodnému nitru, které je v běžném životě zaneseno bahnem konvencí a přetvářky.
Komunitu sledujeme po dobu, co s ní žije Karen (křehce uhrančivá Kamila Kalousová), mladá žena, kterou Stoffer „sbalí“ v restauraci při jedné z „idiotských“ výprav. Tok vyprávění však není lineární, ožívá až dodatečně ve vzpomínkách exčlenů skupiny, což posiluje nejednoznačnost jeho výkladu. Režisér Jiří Honzírek tyto retrospektivní úryvky předepsal na nízký stupínek těsně před první řadou diváků, takže evokují soudní stání či výslech. Tím spíš, že postavy jsou ke katedře poháněny švenky bodových reflektorů. Idiotství tedy nebylo nevinnou kratochvílí, natožpak smysluplným experimentem.
Nejvýraznějším symbolem Honzírkovy inscenace je obyčejný pásek od kalhot, který hrdinové používají v nejrůznějších souvislostech a funkcích, ale ať už s ním nakládají jakkoli, vždy nakonec skončí tam, kam patří, poslušně obepínaje bedra svého majitele. Návrat ke konvenčnímu spoutání vypovídá cosi o opravdovosti konání těch podivných figur.
Ostatně Stofferův zájem je přes všechny proklamace zjevně utilitární. Jan Grundman ho hraje jako sebevědomého fešáka, jemuž teoretické fráze o vnitřní svobodě nezbraňují manipulovat s kumpány dle libosti a momentálního stavu sexuálních potřeb. Skupina logicky propadá třenicím a rozklížení a nemůže obstát v kardinální zkoušce: přenést idiotství do svých rodin a pracovišť. To zvládne jediná Karen, která má k bolestnému vyšinutí skutečný důvod – nedávnou smrt ročního synka. Pěkný finální obraz inscenace, v němž se Karen choulí za mřížovím osiřelé dětské postýlky, je sdostatek výmluvným důkazem toho, že skutečně očistnou cestu k podstatnému je nutné si prožít, nikoliv teoreticky vyspekulovat.
Režie si „komplikuje život“ snad jen scénickým řešením. Šedé hřiště s vodorovně vyznačenou pěticí drah sice srozumitelně naznačuje, že se jedná o hru, ale postup figur po hracím plánu od zadní dráhy k přední (z pohledu diváka) je brzy odhadnutelný a ztrácí kouzlo. Některé mizanscény vycházejí lépe, jiné rozpačitěji, to platí i pro choulostivé výstupy: zatímco scéna v lázeňských sprchách jaksi vyšumí, idiotský „grupáč“ má za pomoci pásků bizarní nadhled i – kupodivu – jistou citlivost.
Inscenace Idiotů v HaDivadle se vyznačuje pečlivým zpracováním a svébytným převodem filmu do zdařile kódované divadelní mluvy, takže by se v současné trierovské záplavě nemusela utopit.