BOHNICE aneb Člověče nezlob se

Dlouhodobý projekt, jímž brněnské HaDivadlo mapuje Proměny 20. století, dospěl k šestému dílu. Hra Bohnice, kterou napsal umělecký šéf a dvorní autor HaDivadla Luboš Balák a režíruje ji Marián Amsler, představuje v toku času minulého století léta sedmdesátá. Tedy desítiletku tak umouněnou, že jsme ji dodnes ze sebe nesmyli.

Na 19. pavilon bohnické psychiatrické léčebny přibyl nový pacient, známý herec Karel Soudek. Po podpisu Charty 77 jej sem dohnal nejen vnější tlak, ale i stavy vnitřní nejistoty. Terapeutická skupina, k níž byl přiřazen, sestává z řady figurek nejroztodivnějších diagnóz. Smysl pro spravedlnost, který ho sem vlastně dovedl, nenechal ovšem Soudek před branami léčebny, takže se brzy schyluje ke konfliktu. Soudek totiž získává sympatie části spolupacientů, takže se k němu postupně koncentruje nenávist ústředního protihráče Borise Pytlíka, jemuž chorá mysl sugeruje úlohu nepostradatelného komunistického kádru. To vše pod dozorem navenek neutrální, ale nikoliv nezúčastněné lékařky.

Původní Balákův text doznal při zrodu inscenace značných změn. Zatímco hra má magicky expresivní tah s hororovými prvky, scénická verze je pregnantnější, realističtější a také vtipnější. Úpravy prospěly přehlednosti příběhu. Realistická je do jisté míry už scéna. Její design staví na hmotné kultuře sklonku sedmdesátých let: černobílé šachovnicové lino, umakartové stoly, překližkové školní židle, plastová lampička, záclony, výbojkové zářivky. A ovšem, portrét Gustáva Husáka na stěně. Do reálného gruntu nenápadně proniká symbolika normalizačního bezčasí – vždyť za velkými okny místnosti je stále tma, zvenku je nanejvýš občas patrný amorfní chuchvalec mlh. Zneklidňující momenty prostupují inscenací, třeba v podobě Soudkových fobií nebo přeryvů mezi obrazy, v nichž se postavy přeskupují v polotmě a těkavou rychlostí a pátravou přihrblostí evokují pohyb hladových krys, jejichž motiv se v podobě latentní hrozby refrénovitě vrací.

Martin Siničák podává Soudka jako charakterní figuru spíš introvertního založení. Věrohodně kombinuje zásadovost s křehkostí, takže k osudovému střetu směřuje odhodlaně i plaše zároveň. Tedy žádný neodolatelný hrdina nicholsonovského ražení, máme-li použít srovnání s Přeletem nad kukaččím hnízdem, který hra tematicky vzdáleně připomíná. Marián Chalány představuje pomateného aparátčíka Pytlíka jako zakřiknutého nenápadného jedince, jehož rychle potlačované výbuchy vzteku dokazují, že umí ovládat sebe i své labilní okolí. Jeho obratné a nebezpečné manipulátorství lékařka koriguje až ve chvíli, kdy je pozdě. Skvěle napsanou, téměř „jagovskou“ roli zvládá Chalány brilantně. Mladý herec ze Slovenska v poslední době zapracoval na výslovnosti a stává se (nejen díky tomu) oporou souboru. Hostující Zuzana Kronerová představuje lékařku ovládající své pacienty s určitým nadhledem a virtuozitou, která však ve vypjaté situaci neobstojí. Domácí alternantka, o generaci mladší Kamila Kalousová, je napohled zranitelnější a svému prostředí více podléhá. Oba přístupy jsou ve své odlišnosti rovnocenné a činí tak alternaci smysluplnou. V dalších rolích se uplatňuje Jan Grundman, u maniodepresivního inženýra Římanského však občas přežene impulzivní expresi, a také Cyril Drozda jako váhavý Markvart. Z dam vychází nejuvěřitelněji schizofrenička Slámová Marie Ludvíkové. Petra Bučková staví svou ponurou bludičku Čepovou spíše na vnějších gestech a unylých pohledech, u velkodivadelních póz Simony Pekové váhám, zda jsou nepatřičnou manýrou nebo součástí nemoci jí ztvárňované pacientky.

Inscenace dobře zapadá do „hadivadelního“ průzkumu proměn minulého století. A replika lékařky: pravidla jsou taková, jaká jsou, a nikdo nebude nic měnit, vystihují atmosféru doby. Přesto se nelze zbavit dojmu, že hra Bohnice přirovnání 70. let v Československu k pobytu v blázinci pouze konstatuje, aniž by ubohost doby hlouběji analyzovala.