INDIÁN V OHROŽENÍ

Einsteinova slavná teorie relativity mnohým laikům splývá s nezáživným školním učivem. Pražský režisér Jiří Havelka novou inscenací Indián v ohrožení v brněnském HaDivadle dokázal, že suchopárná fyzika, studený vesmír a nevyzpytatelný čas nemusí být kategorie odtažité ani umělecky. 
Z Einsteinova objevu stvořil mimořádně zábavné a zároveň hloubavé představení.
Kmenový režisér Ypsilonky, který nedávno bodoval v anketě Divadelních novin s podobně koncipovanou hříčkou Černá díra, hodinový opus didakticky rozlomil na dvě rovnoměrně části.
Zpočátku si divák vyslechne přednášku s názorně demonstrovaným pojetím prostoru, v němž je čtvrtým rozměrem čas. Ve více či méně rozverných výstupech přednášejícího, který je v podání nemožně postrojeného Cyrila Drozdy zaníceným, ale povýšeným vědátorem, si osvěžíte, jak fungují zákony setrvačnosti, síly, akce a reakce.
Havelka své publikum nenásilně přivede k tomu, jak do Einstenových úvah vstoupilo světlo. Před velkou počmáranou tabulí a se šesticí figurantů vyzbrojených jen baterkami dokáže, že naše pozemské představy jsou vázané na konvenční vidění.
A pak Havelka přednášku překlopí do divadelní reality. Školní tabule se rozestoupí a příběhy šestice cestujících s einsteinovsky rozježenými hřívami ve vlakovém vagonu ukážou nejeden paradox ve vnímání světa kolem nás. Časové roviny Havelka později prudce stříhá a přeskupuje.
A tak může zloděj s ukradeným kufrem opravdu v podivné smyčce zezadu doběhnout průvodčího, který ho pronásleduje. Je zřejmé, že lehké slovní zaškobrtnutí, opožděný nástup některého z herců může totálně zbourat úžasné iluze, jejichž je Havelka strůjcem i hybatelem.
A právě přesně šlapající timing (byť při premiéře místy skřípnul) má maximální podíl na úspěšném vyznění celého večera. Tady nejde o hluboké herecké výkony, jako spíš o umění říct svoji repliku včas. Havelka inscenaci korunuje efektním a silným finále.
Před publikem se rozevře světelný laserový tunel, který je ilustrací vesmírného nekonečna, moodyovskou cestou na druhý břeh nebo i biblickou demonstrací stavu, kdy tady všude bylo prázdno a nad vodami se vznášel pouze boží duch.
HaDivadlo v posledních sezonách stagnovalo. Podobnou inscenaci, která publikum znovu přesvědčí, že tady umí zajímavé divadlo, potřebovali HaDi už jako sůl. Indián v ohrožení je výtečný kus, který nutí maximálně zapojovat představivost a přehodnocovat pojetí třírozměrného světa. Je to v pravém slova smyslu divadelní zázrak. Naplňuje, posunuje i proměňuje to, co je na divadle pro jeviště i hlediště nejdůležitější - bezbřehou Imaginaci.

Brněnské HaDivadlo představilo druhý díl cyklu Proměny 20. století. Inscenace Jiřího Havelky Indián v ohrožení, kterou se obrátilo k Einsteinově teorii vesmíru, je velmi příjemným počinem.

Havelkův Indián v ohrožení po nijak převratné první části cyklu (Kabaretní představení na motivy pověstí a fám z osmdesátých let 20. století) vlévá krev do žil nejen rozbíhajícímu se projektu, ale i celému repertoáru HaDivadla, které se už delší dobu snaží pro sebe najít novou koncepci a cestu.

Jiří Havelka (Studio Ypsilon, Vosto5) vloni sklidil úspěch s inscenací Černá díra, kterou režíroval v Dejvickém divadle. V HaDivadle použil podobné postupy a „zdivadelnil“ - za autorské spolupráce se souborem HaDivadla - teorii relativity. Fyzika jako zdroj inspirace se mu osvědčila. Přes hodinu dlouhá inscenace má dvě části. V první diváci absolvují teoretický úvod, obsáhlejší, než by se dalo předvídat. Přednášející Cyril Drozda s divokým einsteinovským rozcuchem se u tabule dostane od Newtona k teorii relativity a její výklad ilustruje za pomoci horlivých studentů. Jeho asistenti předvádějí pohyb ve vlaku, po či proti směru jízdy, sčítají rychlosti, svítí na sebe baterkami, s roztomilou naivitou demonstrují objevy, které znamenaly přelom nejen ve zkoumání vesmíru. Pak tabuli na jevišti vystřídá jednoduchá kulisa vlakového vagonu. V něm a kolem něj proběhne cestou do Curychu děj s několika postavami, z nichž každá má svůj krátký, srozumitelný příběh - muž s novinami, žena loučící se s milencem, nenasytná dáma s velkou bagetou, zlodějíček (všichni s účesy a la Einstein). Vzápětí se ale prostý děj začne odvíjet znovu a - v duchu naznačené teorie - znepřehledňovat. „Jestliže vše, co se pohybuje, neustále ovlivňuje všechny ostatní pohyby, celá věc se značně komplikuje,“ zní anotace inscenace a přesně takhle to na jevišti vypadá. Nejprve se zdá, že tytéž akce proběhnou jen viděny z jiného úhlu pohledu, očima nádražáka na nástupišti. Za chvíli se ale už mikropříběhy dějí přes sebe, vracejí, prolínají, vytvářejí smyčky, ale i dovršují a pointují. Ve finále zbývá definitivně vtáhnout do nově viděného prostoru i diváky. Jednoduše, za pomoci světla a mimořádně účinně.

Jako se v absurdním divadle rozpadá text, tak se drolí i zde, ale děj se znovu skládá do komplikovanější mozaiky. Je to herecky přesné, s citem pro náročný temporytmus. Precizní jsou i žertíky s iluzivním pohybem, například nástupiště viděné zevnitř vlaku.

Havelkovo nahlédnutí do přelomové teorie vesmíru je hravé a vtipné. Schopné zavadit divadelními prostředky o závratnost časoprostoru. Osvěžující.