Café Šimako - HORSKÝ HOTEL

host HaDivadla

autor: Václav Havel
režie: kolektivní, pod vedením Jaroslava Šimaka Ludvíka

Hrají:

• vypravěč: Miloslav Maršálek
• dr. Josef Kubík: Miroslav Růžek
• Josef Drašar, ředitel hotelu: R. Švanda
• Josef Titz: Miroslav Kumhala
• Ráchel: Naďa Kovářová
• mladá Ráchel: Jiřinka Žampová
• Vilém Pechar: Luboš Přidal
• Pecharová: Kamila Kalousová
• Josef Dlask: Michal Běťák
• Milena, servírka: Štěpánka Ludvíková
• Líza: Alžběta Koudelková
• Josef Kraus, zástupce ředitele hotelu: Jiří Hos
• Kotrba: František Pazdera
• Kunc: Leoš Bacon Slanina
• hrabě Sergej Iljič Orlov: Jaroslav Šimako Ludvík

Poetika Havlovy velkým neprávem opomíjené hry Horský hotel (1976) má blíže k Ioneskovi než k Beckettovi. Byť i tady autor spíše sleduje absurditu ve světě, podařilo se mu v závěru této hry "zjevit" absurditu coby metafyzický princip.

"...Tato komedie patří k nejméně hraným autorovým dílům. Její postavy mnohem spíš než životní typy představují neurčité jednotlivce identifikovatelné jen jmény, tudíž osoby vzájemně zaměnitelné. I jejich vzpomínky jsou pouhými umělými projekcemi, které se kdykoliv dají popřít, kdykoli obnovit a kdykoli přenést na někoho jiného. Děj po klamavém předstírání žánrových výjevů vrcholí v přenosu slovních stereotypů z postavy na postavu. Rovněž objekty naznačované mocenské diskriminace se mění, ale i útlak si předávají jako štafetu. Ve vedení horského hotelu coby dějišti se bez jakékoli logiky střídají banální recitátoři tuctových a bezcenných pravd, kteří sami sobě nevěří a jsou ochotni kdykoli sami sebe zapřít nebo zgruntu proměnit. Horský hotel je jakási čekárna, odkud jsou hosté postupně přemísťováni kamsi jinam poté, co neodvratně končí jejich existence. Vědí, že konec se blíží. Je to havlovská čekárna na zánik, kde se doslova tančí varianta středověkého tance smrti a lidé začínají "nebýt" už zaživa. Horský hotel svádí jednak k interpretaci textu jako filozofického eseje, jednak k oživování realisticky pojatým jednáním nehrdinských hrdinů.

Provedení v Cefé Šimako vzalo inscenaci za jiný konec - a pochodilo dobře. Princip čteného divadla zdůraznil lyrická východiska Havlovy hry, dovolil ostrou střídu jednotlivých replik a přivedl k maximální platnosti a účinnosti komicky záměnný mechanismus. Zásluhou výborného Miloslava Maršálka v úloze vypravěče a průvodce hrou se v závěru podařilo spojit jednotlivé repliky v absurdně lyrický proud, který spíš než divadelní dialogy připomínal báseň založenou na tom, že si mluvčí na principu náhody nebo na matematickém principu variace a permutace předávají z úst do úst opakované výroky, jejichž nečekaná sřetězení občas kouzelně skládají groteskní významy existenciálního dosahu. Obecenstvo, kterému stavba a smysl Havlova textu v souhlase s autorovým záměrem docházely teprve postupně, odměnilo finále bouřlivým smíchem a celé představení zasloužilým potleskem."

UHDE, M. Tři inscenace HaDivadla. In Divadelní noviny 11/2008, 27. 5. 2008.